Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 354/2017Usnesení NS ze dne 14.11.2017

HeslaVady podání
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.354.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 539/18 ze dne 15.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 354/2017-597

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ K. J. a b/ Ing. J. J., obou S., zastoupených Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, proti žalovaným 1/ H. B. a 2/ V. B., oběma K., zastoupeným Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 63/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2016, č. j. 14 Co 16/2016-466, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Krutáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2016, č. j. 14 Co 16/2016-466 (k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Především nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a z 22. září 2015, č. j. 26 Cdo 2623/2015, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15).

V posuzovaném případě dovolatelé nastolili v dovolání rovněž otázku „nákladů soudního řízení“ s tím, že podle jejich mínění měly oba soudy – z důvodů tam rozvedených – odepřít úspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů) postupem podle § 150 o. s. ř. Ve vztahu k takto nastolené otázce (nákladů řízení) však řádně nevylíčili relevantní údaje o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V dovolání totiž pouze uvedli, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Tímto konstatováním (nadto zcela obecným a zároveň z formulačního hlediska poněkud zavádějícím) však ve skutečnosti – nahlíženo z perspektivy ustanovení § 237 o. s. ř. – zjevně nepřípustně mířili na více tam stanovených kritérií přípustnosti dovolání současně.

Jde-li o výrok týkající se věci samé (vyklizení domu v obci K.), pak dovolatelé v dovolání neuplatnili (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 241b odst. 3 o. s. ř.). Ve skutečnosti totiž použili nezpůsobilé důvody, jimiž jednak vytkli odvolacímu soudu (resp. zčásti i soudu prvního stupně) vady řízení – nepředložili žádnou právní otázku (neboť namítli nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a neprovedení důkazu výslechem svědka M. S.) a jednak nabídli – pro podle nich správné posouzení věci – vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů (zejména z kupní smlouvy ze dne 29. července 2010) zjistit; současně k dovolacímu přezkumu předložili rovněž otázku („účinnosti doručení… odstoupení od kupní smlouvy“), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí (vzhledem k právním závěrům přijatým odvolacím soudem) ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). V tomto ohledu tedy v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z toho, jde-li o zmíněný výrok týkající se věci samé, současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., i kdyby snad (vzhledem k odkazům na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedenou v čl. II dovolání) dílem (konkrétně ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku) mířilo pouze na jedno z tam stanovených kritérií, dovolatelé nepřípustně vztáhli k vadám řízení, resp. jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn odvolacím soudem, a dále také k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.

Byť dovolání trpící vadami je neprojednatelné, dovolací soud přesto pokládá za potřebné výjimečně dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že ani nevykazuje nedostatky tvrzené dovolateli.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 14. listopadu 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru