Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3512/2017Rozsudek NS ze dne 19.10.2017

HeslaPoučovací povinnost soudu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3512.2017.1
Dotčené předpisy
§ 118a odst. 1 o. s. ř.|§ 118a odst. 3 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3512/2017-367

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. N., H. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 88.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 64/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 54 Co 50/2015-305, ve spojení s usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 54 Co 50/2015-312, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 54 Co 50/2015-305, ve spojení s usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 54 Co 50/2015-312, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. října 2014, č. j. 11 C 64/2006-241, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) dne 19. dubna 2006 se původní žalobkyně Róchus a Emenerencie, s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Komenského 264, IČO: 25288105 (dále jen „původní žalobkyně“), mimo jiné domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 88.400,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k „domu v H. K.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) způsobené regulací nájemného z tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v období od 1. května 2003 do 31. prosince 2004 (dále jen „rozhodné období“). Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi nájemným vybraným v rozhodném období z předmětného bytu a nájemným obvyklým (tržním) v daném místě a době.

Jelikož po zahájení řízení (v průběhu řízení před soudem prvního stupně), konkrétně dne 17. ledna 2008, původní žalobkyně zanikla (bez likvidace) výmazem z obchodního rejstříku z důvodu převodu jejího jmění na jediného společníka, soud prvního stupně usnesením ze dne 24. srpna 2009, č. j. 11 C 64/2006-36, rozhodl, že na žalující straně bude v řízení nadále pokračováno s R. N. (nynějším žalobcem).

Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. září 2011, č. j. 11 C 64/2006-162, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. června 2012, č. j. 11 C 64/2006-193 (poté, co k odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. října 2007, č. j. 54 Co 304/2007-28, zrušil jeho předchozí rozsudek /pro uznání/ ze dne 27. března 2007, č. j. 11 C 64/2006-19, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 88.400,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam uvedených úroků z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III. rozsudku a výroky I. až III. doplňujícího usnesení).

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 54 Co 544/2011-178, odmítl odvolání žalované proti výroku II. citovaného rozsudku soudu prvního stupně a změnil tento rozsudek ve výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 31.208,- Kč „s příslušenstvím“ (dále jen „měnící výrok“); jinak ho v tomto výroku potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“). Současně uvedený rozsudek zrušil v nákladovém výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 31. srpna 2012, č. j. 54 Co 343/2012-200, pak změnil doplňující usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že nepřiznal státu tam uvedenou náhradu nákladů řízení.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 22 Cdo 3188/2012-204 (dále též jen „zrušující rozsudek Nejvyššího soudu“), odmítl dovolání proti měnícímu výroku a zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku; současně zrušil též doplňující usnesení soudu prvního stupně a měnící usnesení odvolacího soudu a v tomto (zrušeném) rozsahu vrátil věc – se závazným právním názorem – odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud usnesením ze dne 16. dubna 2014, č. j. 54 Co 544/2011, 54 Co 343/2012-224, zrušil ve výroku I. ohledně částky 57.192,- Kč „s příslušenstvím“ a (opětovně) v nákladovém výroku III. v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

V dalším řízení pak soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 11 C 64/2006-241, zamítl žalobu ohledně částky 57.192,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Předně – zejména s odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu – konstatoval, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva nepřísluší za každé omezení, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše uvedené náhrady – při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva – tak bude jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku umožňujícího i návratnost investic v adekvátním období. Za referenční kritérium pro náhradu za toto omezení je třeba vzít výši nájemného, kterou mohl vlastník za předmětný byt dosahovat od 1. ledna 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb. Z vyložených důvodů tak žalobce tíží rovněž povinnosti tvrdit a prokázat, jaké náklady byly v rozhodném období vynaloženy na údržbu a opravy předmětného domu a jaký byl v tomtéž období celkový výnos z pronájmu veškerých prostor nacházejících se v domě. Jelikož žalobce uvedeným povinnostem v dosavadním průběhu řízení nedostál, usnesením ze dne 5. srpna 2014, č. j. 11 C 64/2006-230 (dále též jen „Výzva“), doručeným stejného dne advokátu JUDr. Martinu Mikyskovi, jej vyzval, aby do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení písemně doplnil odpovídající (tam specifikovaná) skutková tvrzení a označil důkazy potřebné k jejich prokázání; výzvě však ve stanovené lhůtě (a ani později) nevyhověl. Za této situace uzavřel, že žalobce ani netvrdil (natož prokázal) okolnosti rozhodné pro úsudek, že omezení jeho vlastnického práva dosáhlo natolik výrazné intenzity, že jím byla zasažena samotná podstata vlastnictví, v důsledku čehož by mu náležela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Proto žalobu (ve zbývajícím rozsahu) zamítl.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 10. června 2015, č. j. 54 Co 50/2015-305, ve spojení s usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 54 Co 50/2015-312, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil s právními názory, jež zaujal soud prvního stupně, a za správný pokládal rovněž postup, jímž vyzval žalobce k doplnění rozhodujících skutečností a označení důkazů k jejich prokázání. Přitom považoval za neopodstatněnou mimo jiné žalobcovu námitku, že mu soud prvního stupně odňal možnost jednat před soudem, doručil-li dne 5. srpna 2014 usnesení obsahující Výzvu JUDr. Martinu Mikyskovi, ačkoliv již 14. října 2013 odvolal tomuto advokátu plnou moc a dne 16. října 2013 zaslal soudu prvního stupně oznámení o této skutečnosti (dále jen „Oznámení“). V této souvislosti zdůraznil, že odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny (§ 28 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „o.s.ř.“). Oznámení však bylo založeno do spisu až dne 19. února 2015 (jako příloha druhého doplňku žalobcova odvolání proti třetímu rozsudku soudu prvního stupně); do té doby součástí spisu nebylo, přičemž žalobce – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – neprokázal, že by odvolání plné moci udělené JUDr. Martinu Mikyskovi bylo soudu oznámeno dříve. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání zejména namítl, že v daném případě nebyly splněny procesní předpoklady, za kterých může soud zamítnout žalobu pro neunesení břemene tvrzení, resp. důkazního břemene. V této souvislosti zdůraznil, že zamítnutí žaloby pro neunesení dotčených procesních břemen mimo jiné předpokládá, že se žalobci dostalo řádné poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. Měl přitom za to, že aby bylo poučení podle citovaných ustanovení řádné, musí zahrnovat rovněž upozornění na následky nesplnění výzvy soudu k doplnění rozhodujících skutečností a označení důkazů potřebných k jejich prokázání; pokud takové upozornění neobsahuje, nelze považovat příslušnou výzvu soudu za řádnou a její nesplnění sankcionovat zamítnutím žaloby (zde odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2014/10). Z toho dovozoval, že postupem soudu prvního stupně byl zkrácen na svých procesních právech, neboť Výzva neobsahovala poučení o následcích spojených s jejím nesplněním. Dále také uvedl, že usnesení obsahující Výzvu mu ani nebylo účinně doručeno (k tomu poukázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 6 Cz 183/67). Bylo totiž doručováno JUDr. Martinu Mikyskovi, jenž jej však v té době již nezastupoval, neboť mu dne 14. října 2013 odvolal plnou moc a dopisem ze dne 16. října 2013 oznámil tuto skutečnost soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že odvolacímu soudu dostatečně osvědčil, že zmíněný dopis soudu prvního stupně také doručil, a to fotokopií Oznámení a podacím lístkem České pošty, s. p.; dodal, že za tohoto stavu po něm nelze spravedlivě požadovat, aby současně prokázal, že poštovní zásilka, kterou – jak dokládá zmíněný podací lístek – předal dne 16. října 2013 k poštovní přepravě soudu prvního stupně, obsahovala právě dotčené oznámení (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3999/2007). Dodal, že soud prvního stupně zatížil řízení tzv. zmatečnostní vadou podle § 229 dost. 3 o.s.ř. (odňal mu možnost jednat před soudem), jestliže s ním nejméně do konce roku 2014 jednal tak, jako by byl zastoupen advokátem JUDr. Martinem Mikyskou. Nad rámec uvedeného vyjádřil přesvědčení, že náhrada za nucené omezení vlastnického práva mu měla být přiznána ve výši rozdílu mezi obvyklým a „vybraným“ nájemným, že v tomto ohledu nelze vycházet z výše nájemného, které by mohl z předmětného bytu dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb., jestliže tento zákon nabyl účinnosti až po rozhodném období (konkrétně dne 30. března 2006), a že i kdyby měla být pro určení výše uvedené náhrady rozhodující hlediska zmíněná soudem prvního stupně, nebylo možné zamítnout žalobu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene rovněž proto, že „v řízení zejména prostřednictvím znaleckého posudku… prokázal ve vztahu k předmětnému bytu výši opodstatněně vynaložených nákladů i výši přiměřeného zisku umožňujícího návratnost investic v reálně adekvátním období“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 6. června 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 26 Cdo 3861/2016-342, jímž bylo dovolání odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud proto o dovolání žalobce (dovolatele) znovu rozhodoval, a to podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky naplněnosti procesních předpokladů, za nichž může soud zamítnout žalobu pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naproti tomu není dovolání přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázky výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Je tomu tak proto, že odvolací soud uvedenou otázku neposuzoval (a – logicky vzato – ani posuzovat nemohl), zaujal-li shodně se soudem prvního stupně názor, že dovolatel ani netvrdil (natož prokázal) okolnosti rozhodné pro úsudek, že v poměrech souzené věci dosáhlo omezení jeho vlastnického práva natolik výrazné intenzity, že jím byla zasažena samotná podstata vlastnictví, v důsledku čehož by mu náležela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. (odnětí možnosti jednat před soudem) dovolatel uplatnil námitkou, že soud prvního stupně s ním nejméně do konce roku 2014 jednal tak, jako by byl zastoupen advokátem JUDr. Martinem Mikyskou, i když mu dopisem ze dne 16. října 2013 oznámil, že jmenovanému advokátu odvolal plnou moc.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V posuzovaném případě však dovolatel v dovolání neuvedl, jaká procesní práva mu soud prvního stupně vytýkaným postupem znemožnil realizovat. Pouze namítl, že se mu v řízení nedostalo řádné poučení podle § 118a o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle citovaného ustanovení však nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, uveřejněné pod č. C 4444 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Za této situace dovolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo tzv. zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o.s.ř.

Protože zmatečnosti podle § 229 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ani jiné vady řízení dovolatel nenamítal a z obsahu spisu jejich existence nevyplynula, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 5 o.s.ř. je soud povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s jimi provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné pod č. 14/1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Ústavního soudu z 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uveřejněné pod č. 18/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o.s.ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný pod č. 68/2011 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010).

Dovolací soud už na tomto místě předesílá, že pro posouzení uplatněného nároku jsou právně významná rovněž skutková zjištění, jaké náklady vynaložil dovolatel v rozhodném období na údržbu a opravy předmětného domu a jaký byl v tomtéž období jeho celkový výnos z pronájmu veškerých prostor nacházejících se v tomto domě. Přitom důkazní břemeno ohledně těchto skutečností leží na tom účastníku řízení, který z nich vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v sešitě č. 7 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy).

S přihlédnutím k uvedenému lze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) přisvědčit v názoru, že dovolatel (žalobce) měl v daném řízení rovněž procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké náklady byly v rozhodném období vynaloženy na údržbu a opravy předmětného domu a jaký byl v tomtéž období celkový výnos z pronájmu veškerých prostor nacházejících se v domě. Jelikož tomu odpovídající údaje v řízení netvrdil a z již provedených důkazů tyto údaje najevo nevyšly (což platí i pro znalecký posudek Ing. Oty Meissnera, jejž v uvedených souvislostech zmínil v dovolání), bylo namístě, aby jej soud prvního stupně poučil o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Jelikož uvedené povinnosti mají ve sporném řízení (o nějž jde i v posuzované věci) charakter procesních břemen (jejich nesplnění vede k procesnímu neúspěchu zatížené strany ve sporu), bylo – vzhledem k jednoznačnému znění citovaných ustanovení – zapotřebí upozornit dovolatele rovněž na důsledky spojené s jejich nesplněním, tj. o tom, že nevyhoví-li dotčeným povinnostem, bude jeho žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně mu však takovéto upozornění nepředestřel a navíc o jeho poučení „rozhodl“ – v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. – mimo jednání, konkrétně usnesením ze dne 5. srpna 2014, č. j. 11 C 64/2006-230, ačkoliv k poučení účastníka o jeho povinnostech tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy potřebné k jejich prokázání lze přistoupit pouze při jednání (nebo přípravném jednání nařízeném podle § 114c o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatel se – s přihlédnutím k obsahu spisu – účastnil (buď osobně nebo prostřednictvím svého zástupce) hned několika soudních jednání (včetně jednání před odvolacím soudem), při nichž mu soudy nižších stupňů mohly poskytnout (řádné) poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., což však neučinily.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolateli nebylo v průběhu řízení poskytnuto řádné poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., ač se tak mělo (z objektivního hlediska) stát. Za této situace nebyly splněny procesní předpoklady k tomu, aby žaloba byla zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno o právně významných skutečnostech, jež byl povinen tvrdit z hlediska aplikované hmotněprávní normy (čl. 11 odst. 4 Listiny).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru