Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3468/2012Rozsudek NS ze dne 20.02.2013

HeslaNájem bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3468.2012.1
Dotčené předpisy

§ 681 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3468/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Ing. P. G., bytem P. 5, S. 1, proti žalované PP – realit s.r.o., se sídlem Praha 5, Spodní 1, zastoupené Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem se sídlem Praha 5, Stroupežnického 2328/30, o splnění povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 6 C 277/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 17 Co 457/2010-95, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 17 Co 457/2010-95, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. dubna 2010, č.j. 6 C 277/2009-56, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2010, č.j. 6 C 277/2009-82, ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č.j. 6 C 277/2009-56, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2010, č.j. 6 C 277/2009-82, výrokem I. uložil žalované povinnost do 2 měsíců od právní moci rozsudku předat žalobkyni ve stavu způsobilém k řádnému užívání „byt č. 6, II. kategorie, sestávající z kuchyňského koutu a 2 pokojů, předsíně a příslušenství o výměře 42,4 m2, nacházející se v přízemí domu na adrese P. 5, S. 1, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 342, katastrální území L. č.p. 1, ležící na parcele č. 276 o velikosti 6.718 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „ předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zajistit nájemci nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalované (směřujícímu proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č.j. 17 Co 457/2010-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalobkyně užívala byt na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 1. 2000, uzavřené s právním předchůdcem žalované (vlastnice předmětného domu) na dobu neurčitou, že dům byl v srpnu 2002 zatopen a byt se stal neobyvatelným, neboť došlo k popraskání jeho zdí a stropů, devastaci schodiště vedoucího k bytu, celkovému zničení podlah, rozvodů elektroinstalace, vody a kanalizace, dále ke zničení vybavení koupelny, WC, dřevěných oken a všech dveří, a že rozhodnutím úřadu městské části Prahy 16, odboru výstavby, bylo zastaveno řízení o povolení odstranění stavby s tím, že dům není dle statického posudku ze dne 23. 8. 2002 nutno odstranit. Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nedošlo k zániku bytu, neboť dům fyzicky nezanikl a nebyla provedena ani žádná stavební úprava, z níž by bylo možné usoudit na to, že se prostor bytu v domě již fakticky nenachází (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2669/2004). V této souvislosti vyslovil názor, že ztrátu způsobilosti předmětu nájmu k užívání nelze zaměňovat s jeho zánikem, přičemž konstatoval, že je na žalované, aby podle § 664 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 30. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“) způsobilost předmětu nájmu k užívání obnovila; okolnost, že nechává dům chátrat, nemůže ve svém důsledku znamenat zánik předmětu nájmu a nemůže jít k tíži nájemcům bytů. Námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudil – na rozdíl od soudu prvního stupně, dle jehož názoru byla uplatněna v rozporu s § 3 odst. 1 obč.zák. – jako zcela nedůvodnou, neboť se promlčují pouze práva majetková (§ 100 odst. 2 obč.zák.) a právo na zpřístupnění pronajatého bytu takto kvalifikovat nelze. Závěrem konstatoval, že jelikož žalobkyně měla „v mezidobí“ uzavřenou pouze podnájemní smlouvu na dobu určitou, není její žaloba v rozporu s dobrými mravy; naopak v rozporu s § 3 odst. 1 obč.zák. je počínání žalované, která několik let nečiní žádné kroky k obnovení bytů a nechává dům chátrat, byť (jak sama uvedla) obdržela pojistné plnění za škody způsobené povodní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda k zániku bytu jako předmětu nájmu může dojít i v důsledku poškození stavby, která tím přestala být jako celek obyvatelnou (uživatelnou). Namítá dále, že analogická aplikace § 664 obč.zák. je vyloučena existencí speciální úpravy obsažené v ustanoveních § 687 odst. 1, § 691 a § 692 odst. 1 obč.zák. a uvádí, že povinnost předat byt nájemci podle § 687 odst. 1 obč.zák. má pronajímatel jen na počátku nájemního vztahu a že po jejím splnění se již nelze opětovně domáhat předání předmětu nájmu. Dovolatelka je rovněž toho názoru, že má-li nájemce za to, že předmět nájmu ztratil způsobilost k užívání a neuplatní-li v promlčecí lhůtě u soudu své právo domáhat se odstranění závad, vzniká pronajímateli možnost dovolat se jeho promlčení. Závěrem namítá, že právo přiznané žalobkyni je vykonáváno v rozporu s dobrými mravy, neboť se de facto domáhá vybudování bytu, když neexistuje jediný rozumný důvod, proč by nemohla bydlet v jiném nájemním bytě, který si lze snadno zajistit; navíc od roku 2002 až do podání žaloby nedala najevo, že žádá odstranění závad a že nesouhlasí s názorem, že došlo k zániku bytu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. května 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla dovolatelce uložena povinnost předat žalobkyni ve výroku specifikovaný byt. Jeho potvrzující rozhodnutí vychází (mimo jiné) z právního názoru, že je povinností dovolatelky (jako pronajímatelky), aby podle § 664 obč.zák. „obnovila“ způsobilost předmětu nájmu k užívání, v dané věci bytu, a to za situace, kdy nájemní vztah k bytu trvá.

Vzhledem k tomu, že otázka předání bytu pronajímatelem do užívání nájemci v průběhu trvání nájemního vztahu je v soudní praxi rozhodována rozdílně (odvolací soud ji posoudil odlišně od judikatury dovolacího soudu), shledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 664 obč.zák., obsaženého v jeho hlavě sedmé, oddílu prvním, věnovanému obecným ustanovením o nájemní smlouvě, je pronajímatel povinen přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, užívání obvyklému, a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat. Vedle toho obsahuje občanský zákoník v hlavě sedmé, oddílu čtvrtém, zvláštní ustanovení o nájmu bytu (§ 685 a násl.). Do tohoto oddílu je zařazeno i ustanovení § 687 odst. 1 obč.zák., podle něhož je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Posléze uvedené ustanovení je speciálním ve vztahu k obecnému ustanovení § 664, jež proto nelze aplikovat pro oblast nájmu bytů.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že povinnost pronajímatele předat byt nájemci ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. je povinností jednorázovou, která je vázána ke vzniku práva nájmu, a jejíhož splnění se proto nelze domáhat v průběhu trvání nájemního poměru poté, co již jednou byla splněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 758/2003, usnesení z 22. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 504/2004, a rozsudek z 8. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 497/2006).

Ze zjištěného skutkového stavu věci vyplynulo, že žalobkyně užívala předmětný byt (na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 1. 2000) až do srpna 2002, kdy byl předmětný dům zatopen a stal se neobyvatelným. Jestliže žalobkyně uspokojovala svou bytovou potřebu bydlením v předmětném bytě, je – logicky vzato – nepochybné, že jí byl před započetím bydlení byt tehdejším pronajímatelem rovněž předán.

Lze tedy přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud pochybil, jestliže jí – s ohledem na zjištěný skutkový stav věci – uložil povinnost předmětný byt nájemkyni předat (byla-li tato povinnost již /jednou/ splněna), a to navíc s odkazem na nesprávnou právní normu (ustanovení § 664 obč.zák.). Již proto nemůže výrok napadeného rozsudku obstát.

Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud, aniž se – zejména z důvodů předčasnosti – zabýval dalšími námitkami dovolatelky, proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení odvolací soud (soud prvního stupně) nepřehlédne, že po uzavření nájemní smlouvy k bytu v roce 2000 uzavřela žalobkyně manželství a že v březnu roku 2003 uzavírala nájemní smlouvu k jinému bytu na dobu určitou i se svým manželem A. G. (č.l. 11 až 14 spisu); z obsahu spisu se přitom nepodává, že by toto manželství bylo rozvedeno.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru