Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 34/2013Rozsudek NS ze dne 09.10.2013

HeslaNájem nebytových prostor
Právní úkony
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.34.2013.1
Dotčené předpisy

§ 35 obč. zák.

§ 37 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3963/13 ze dne 20.10.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 34/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, IČO: 45279314, zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 42, proti žalovanému JUDr. Ing. J. H., podnikajícímu pod obchodním jménem JUDr. Josef Hegr – EFFECT TRADE, s místem podnikání Praha 4, třída 5. května 1120/37, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, o zaplacení částky 402.139,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 54/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 28 Co 468/2011-333, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.002,- Kč k rukám JUDr. Miloše Vostrovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 14. 8. 1998 domáhala zaplacení částky 402.139,90 Kč s tvrzením, že její právní předchůdce uzavřel s žalovaným nájemní smlouvy k nebytovým prostorám v domě č.p. 701 v P., Vodičkova 34, které žalovaný užíval i v době od srpna 1995 do prosince 1996 a za tuto dobu nezaplatil nájemné, služby (zálohy a vyúčtovaní), včetně odběru energie ve výši celkem 402.139,90 Kč.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 28 Co 468/2011-333 (po té, co opakovaně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení), změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 13. 6. 2011, č. j. 11 C 54/99-306, tak, že uložil žalovanému zaplatit částku 88.639,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“), jinak (tj. v části, v níž byla žaloba co do zaplacení částky 313.500,90 Kč zamítnuta) jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobkyně (pronajímatel) uzavřel s žalovaným (nájemce) smlouvy o nájmu nebytových prostor dne 19. 9. 1990 (prodejna – herna o rozměru 57,5 m2 a prodejna – obchod o rozměru 49 m2), dne 2. 11. 1990 (sklad o rozměru 25,5 m2), dne 1. 11. 1993 (kancelář o rozměru 23 m2), že prostor „prodejna – obchod“ byl dne 31. 12. 1995 vyklizen, že s uzavřením nájemních smluv k prostorám „prodejna – herna“ a „prodejna – obchod“ nedal souhlas národní výbor, že dne 2. 1. 1997 uzavřeli účastníci dohodu o ukončení nájemních smluv (dále též jen „Dohoda o ukončení nájmu“), v níž si mj. v čl. II. bod 3 ujednali, že „pronajímatel nebude požadovat nesplacené nájemné, a to i za dobu, kdy tyto částky vázaly předchozí majitele objektu, a že nově žádné náklady neuplatní. Pokud by výše této částky měly přesáhnout 190 tisíc Kč, budou na nájemci uplatněny.“ Dále zjistil, že žalobkyně v roce 1995 jen zajišťovala správu předmětného domu, vlastníkem domu se stala až od 14. 12. 1995, že za užívání všech nebytových prostor (s výjimkou „prodejny – obchod“, který vyklidil k 31. 12. 1995) nezaplatil žalovaný v roce 1996 nájemné celkem ve výši 88.639,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouvy ze dne 19. 9. 1990 týkající se „prodejny – herny“ a „prodejny – obchodu“ jsou neplatné (§ 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb., ve znění do 2. 12. 1999), zbývající nájemní smlouvy byly uzavřeny platně, že žalobkyně nebyla v době od srpna 1995 do prosince 1995 aktivně legitimována k vymáhání úhrady za užívání předmětných nebytových prostor, neboť nebyla jejich vlastnicí, ani pronajímatelkou a takový nárok pro ni nevyplýval ani z příkazní smlouvy, kterou uzavřela s předchozím pronajímatelem.

Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nepovažoval za platný právní úkon Dohodu o ukončení nájmu. Dospěl k závěru, že Dohoda je nejasná, neurčitá, tedy v rozporu s § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), její obsah nelze vyložit ani za použití výkladového pravidla upraveného v § 35 obč. zák., neboť ačkoliv si měli účastníci podle Dohody vypořádat všechny vzájemné nároky, odkazuje pouze na tři nebytové prostory, a pomíjí prostor „prodejnu – obchod“, který byl vyklizen 31. 12. 1995, součástí dlužného nájemného jsou i nedoplatky za období, kdy žalobkyně nebyla vlastnicí domu a nejasné je i ujednání v čl. II. bod 3 týkající se částky 190.000,- Kč, z něhož není zřejmé, jaká částka bude vymáhána v případě, že nesplacené nájemné přesáhne tuto dohodnutou výši. Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně (který, považujíc Dohodu za platnou, nárok na zaplacení úhrady nepřesahující dohodnutou částku 190.000,- Kč zamítl) – uzavřel, že dlužné nájemné za rok 1996 ve výši 88.639,50 Kč je žalovaný povinen zaplatit a v této části rozsudek soudu prvního stupně změnil.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že Dohoda o ukončení nájmu je nejasná a neurčitá. Namítal, že Dohoda nemůže být nejasná ani neurčitá jen proto, že neřeší vztahy účastníků vzniklé z nájmu nebytového prostoru „prodejny – obchod“, neboť ten byl vyklizen již k 31. 12. 1995, tedy dva roky před jejím uzavřením a nájem k těmto prostorám v době uzavření Dohody již netrval. Měl za to, že nejasné není ani ujednání účastníků, ke kterému datu skončí nájem a kdy má jednotlivé prostory vyklidit. Protože žalobkyně měla zájem na rychlém uvolnění lukrativních prostor v pasáži, byla ochotna zaplatit mu odstupné, v bodě č. 3 čl. II. se pak účastníci ujistili o vyrovnání vzájemných nároků a žalobkyně si vyhradila, že pokud by dlužné částky přesáhly 190.000,- Kč, pak by je požadovala. Okolnost, že měl být do částky 190.000,- Kč započítáván i dluh vůči předcházejícímu pronajímateli, nemůže mít vliv na určitost Dohody. Vytýkal odvolacímu soudu, že ani neučinil vlastní výpočet dlužného nájemného a že výpočty soudu prvního stupně nepodrobil žádné revizi. Navrhl, aby dovolací soud „změnil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl i v tomto rozsahu“, případně aby ho v této části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel námitky žalovaného a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř., za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „neučinil vlastní výpočty“ dlužného nájemného a výpočty soudu prvního stupně nepodrobil „žádné revizi“. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že i odvolací soud se výši dlužného nájemného zabýval, a protože považoval za správné zjištění soudu prvního stupně, odkázal na jeho (správné) skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozsudku. Takový postup odvolacího soudu je v souladu s § 157 odst. 1, 2 a § 211 o. s. ř. i ustálenou soudní praxí.

Dovolatel dále zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti Dohody o ukončení nájmu.

Pro závěr odvolacího soudu o povinnosti dovolatele zaplatit žalobkyni dlužné nájemné za rok 1996, není významné, jak posoudil platnost Dohody v části týkající se ukončení nájmu, neboť tato část Dohody na existenci dlužného nájemného za dobu předcházející jejímu uzavření neměla žádný vliv, posouzení této otázky tak není pro danou věc určující, a proto se jí dovolací soud nezabýval (§ 242 o. s. ř.). Významný je však jeho závěr (jehož správnost dovolatel rovněž zpochybnil) o neplatnosti Dohody v části týkající se „nevymáhání“ dlužného nájemného.

Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona obč. zák., je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.

Z Dohody nelze ani za pomocí § 35 obč. zák. zjistit, zda v případě, že dluhy na nájemném a „dalších nákladech“ (aniž by bylo rovněž zřejmé, co tyto „další náklady“ představují) přesáhnou částku 190.000,- Kč, budou po dovolateli uplatněny v celé skutečné výši, či jen ve výši přesahující částku 190.00,- Kč, závěr odvolacího soudu o neplatnosti části Dohody o ukončení nájmu podle § 37 obč. zák. pro její neurčitost je tak správný.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené části z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

Zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 6.002,- Kč, sestávající z odměny podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. AT ve výši 4.660,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.042,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 9. října 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru