Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3299/2019Usnesení NS ze dne 23.01.2020

HeslaLhůty
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3299.2019.3
Dotčené předpisy

§ 160 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3299/2019-168

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY, b) J. H., bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Gondou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobevská 876/2, proti žalovaným 1) I. J., narozené XY, 2) J. Š., narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 353/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019, č. j. 39 Co 133/2019-150, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019, č. j. 39 Co 133/2019-150, se ve výroku I. v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně stanovení lhůty k odstranění nástavby, a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou dne 18. 12. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali odstranění nástavby postavené na terase v 8. nadzemním podlaží budovy č. p. XY, stojící na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, v k. ú. XY, část obce XY, obec XY (dále jen „budova“, případně „předmětná budova“). Tato nástavba spočívá ve zřízení dvou nových místností, které navazují na severní a jižní straně na původní vstupy z bytové jednotky č. XY na terasu a jsou k ní přičleněny (dále jen „nástavba“). O odstranění nástavby žádali s odůvodněním, že žalobce a) je právnickou osobou, která zajišťuje správu domu č. p. XY a jeho společných prostor v ulici XY, žalobce b) je vlastníkem bytové jednotky č. XY a žalovaní spoluvlastníky bytové jednotky č. XY, nacházejících se v předmětné budově. Žalovaní umístili na terase v 8. nadzemním podlaží v sekci D budovy shora specifikovanou nástavbu neoprávněně, neboť ji zřídili bez stavebního povolení, bez souhlasu většiny vlastníků bytových jednotek v předmětné budově a bez uzavření smlouvy o výstavbě. Nástavbou zasáhli do společných částí budovy, zejména střešního pláště.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 8 C 353/2017-103, rozhodl o povinnosti žalovaných do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na vlastní náklady nástavbu odstranit (výrok I.) a o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 39 Co 133/2019-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaní jsou povinni odstranit nástavbu do 3 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 27 869 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, stavební úpravy provedené žalovanými vyhodnotil jako nástavbu, jíž se změnila dosavadní bytová jednotka a která tak ve smyslu § 1172 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyžaduje uzavření smlouvy o výstavbě, k čemuž nedošlo. Poukázal i na to, že ke stavebním úpravám nebyl dán souhlas ostatních spoluvlastníků budovy. K odstranění tohoto protiprávního stavu je proto věcně legitimován žalobce a) ve smyslu § 1042 o. z. a žalobce b) ve smyslu § 1175 odst. 1 o. z. Dále uvedl, že „vzhledem k argumentaci žalovaných za souhlasu žalobců podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jen, s ohledem na možné řízení před správním orgánem, lhůtu k plnění, kterou prodloužil na 3 měsíce“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, ve kterém napadali část výroku odvolacího soudu o stanovení pariční lhůty s tím, že stanovení této lhůty nebylo podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr soudu, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je přiměřená pariční lhůta v trvání tří měsíců. Odvolací soud se dle nich nezabýval ani stavebně technickou stránkou věci, tj. stanovením doby minimálně nezbytné k uskutečnění vlastního procesu odstranění stavby. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalovaných projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva (stanovení přiměřené délky pariční lhůty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, z důvodu uvedeného v dovolání.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).

Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, či rozhodnutí již shora uvedená) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej Lavický, Petr. § 160 (Pariční lhůta). In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783, marg. č. 7.].

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě delší než třídenní k odstranění stavby pouze uvedl, že „vzhledem k argumentaci žalovaných pak odvolací soud za souhlasu žalobců podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil jen, s ohledem na možné řízení před správním orgánem, lhůtu k plnění, kterou prodloužil na 3 měsíce“. Takovou úvahu odvolacího soudu, postavenou pouze na obecném odkazu na „možné stavební řízení“ a blíže nespecifikované „argumenty žalovaných“, však považuje dovolací soud za zjevně nedostatečnou.

Odvolací soud při úvaze o delší pariční lhůtě dostatečně nezkoumal konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující povahu projednávané věci ani se nezabýval tím, zda poskytnutím dané lhůty nezaloží nerovnováhu mezi zájmy účastníků. Nezjistil tak všechny rozhodné skutečnosti, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci je takový postup namístě. Jelikož v konečném důsledku odvolací soud svůj závěr o stanovení delší pariční lhůty ani dostatečně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se stanovení délky pariční lhůty, je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně stanovení lhůty k odstranění nástavby, a v souvisejícím výroku o nákladech odvolacího řízení zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru