Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 32/2013Usnesení NS ze dne 16.04.2013

HeslaDoručování
Platební rozkaz
Přípustnost dovolání
Rozsudek pro uznání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.32.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 32/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. K., bytem P. 4 – K., S. 3/939, zastoupené obecným zmocněncem, proti žalované J. Z., bytem P. 2, S. 778/20, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 245/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č. j. 15 Co 531/2011-50, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2012, č. j. 15 Co 531/2011-50, potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 10. března 2011, č. j. 23 C 245/2010-12, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 120.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila. Ačkoliv vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v dovolání odkázala již jen na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., podstatou jejího nesouhlasu se závěrem o naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání je mimo jiné tvrzení, že spolu s platebním rozkazem (resp. ani následně po jeho doručení) jí nebyla doručena výzva k vyjádření podle § 114b o.s.ř. Obsahově tedy jde o nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu (což ostatně samotná dovolatelka v dovolání připouští), na němž je založen uvedený právní názor, a tudíž o nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a nejsou s nimi v extrémním nesouladu; tato skutková zjištění nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. Z toho současně vyplývá, že takto provedeným hodnocením důkazů nemohlo být porušeno dovolatelčino právo na spravedlivý soudní proces. Navíc ze sporné doručenky vyplynulo, že dovolatelka dne 30. prosince 2010 převzala vedle žaloby (podané u soudu prvního stupně dne 1. září 2010) a platebního rozkazu ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 23 C 245/2010-6, rovněž usnesení ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 23 C 245/2010-7, tj. usnesení vydané ve smyslu § 114b odst. 1 a 2 o.s.ř. Přitom s přihlédnutím k provedeným důkazům lze uzavřít, že v řízení neprokázala nesprávnost údajů uvedených na doručence. Jestliže za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř. byly splněny zákonné předpoklady, za nichž nastává fikce uznání uplatněného nároku podle § 114b odst. 5 o.s.ř., lze jeho rozhodnutí pokládat za souladné s dlouhodobě ustálenou judikaturou.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (k námitkám, že „odvolací soud měl na základě jejího návrhu ustanovit znalce, popřípadě vyžádat odborné vyjádření o obsahu /jí/ doručované zásilky“, že „odvolací soud žádným způsobem nerozhodl o důkazních návrzích žalované“ a že „odvolacímu soudu nic nebránilo provést vážení zásilky při ústním jednání, aby jeho vážení mohli být přítomni účastníci a k tomuto úkonu se přímo na místě vyjádřit“) dovolací soud uvádí následující. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru