Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 319/2000Usnesení NS ze dne 04.04.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.319.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 319/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. n. banky, proti žalovanému J. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 109/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1999, č. j. 16 Co 309/99-34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 1. 1999, č. j. 5 C 109/98-11, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného ke služebnímu čtyřpokojovému bytu č. 6, ve 2. poschodí domu č. p. 992, ulice G., P. (dále \"předmětný byt\") s tím, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni právní moci rozsudku, uložil žalovanému (a \"všem, kdo s ním v bytě bydlí\") povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. je v dané věci naplněn, neboť předmětný byt je bytem služebním (ve vlastnictví žalobkyně), žalovaný, který se stal nájemcem tohoto bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 1992, přestal k 31. 12. 1995 pro pronajímatele (žalobkyni) pracovat, a žalobkyně potřebuje byt pro jiného svého pracovníka. Námitku žalovaného, že výkon práva žalobkyně - která \"zavinila\" jeho odchod ze zaměstnání tím, že mu nezajistila pracovní zařazení odpovídající jeho kvalifikaci - je v rozporu s dobrými mravy, neshledal soud prvního stupně opodstatněnou, neboť v řízení nebyly prokázány žalovaným tvrzené důvody skončení jeho pracovního poměru. Povinnost žalovaného k vyklizení vázal s odkazem na ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. na zajištění náhradního bytu s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž žalovanému nebylo přiznáno právo na přiměřený náhradní byt, shledal ve skutečnosti, že předmětný byt byl \"původně přidělen pro rodinu se třemi nezletilými dětmi, zatímco v rámci řízení vyšlo najevo, že v bytě ve skutečnosti bydlí dva manželé bez dětí a mladší sestra žalovaného\".

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 1999, č. j. 16 Co 309/99-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že \"neprováděl důkazní řízení, když taková potřeba z postojů stran v odvolacím řízení nevyplynula\", a že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně \"nelze vyvodit jiný právní závěr, než který tento soud zaujal\". Ve shodě s obvodním soudem neshledal důvod pro odepření výkonu práva žalobkyně z hlediska § 3 obč. zák. Žalovaným tvrzené důvody ukončení pracovního poměru neshledal ve vztahu k rozhodování o kvalitě bytové náhrady rozhodnými a uvedl, že \"sdílí závěr soudu I. stupně, že je v daném případě na místě dle § 712 odst. 2 obč. zák. vázat vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního bytu\"; poukázal přitom na okolnosti, kterými obvodní soud svůj závěr odůvodnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Uvádí, že \"soud prvního stupně provedl dostatečně důkazní řízení, z něhož následně vycházel i soud odvolací\", že však \"namítá, že i potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě jednostranného a nesprávného posouzení provedených důkazů a v důsledku tohoto přístupu byla předmětná věc rozhodnuta nepřesně a v rozporu s dobrými mravy\". Dovolatel má za to, že soud při stanovení kvality náhradního bytu nevzal dostatečně v úvahu důvody ukončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, které spočívaly jednoznačně na její straně. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda \"má nárok na zajištění přiměřeného náhradního bytu v případě, že k naplnění podmínek pro uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku došlo na základě důvodů na straně žalobkyně, bez vědomého přičinění dovolatele\". Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen \"o. s. ř.\".).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

O žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, a současně musí jít o otázku, která má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).

Tyto podmínky nesplňují především dovolací námitky směřující proti hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Zásadní právní význam ve smyslu výše uvedeného nelze přiznat ani otázce, zda žalovaným tvrzené důvody ukončení pracovního poměru u žalobkyně odůvodňují, aby mu byl přiznán nárok na přiměřený náhradní byt. I v tomto směru se totiž dovolací námitka týká skutkového stavu věci. Dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že při rozhodování o bytové náhradě nepřihlédl k okolnostem skončení jeho pracovního poměru. Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, však nevyplývá, že by tyto skutkové okolnosti, uváděné žalovaným, byly v řízení prokázány. Protože skutkový stav věci, zjištěný v průběhu řízení před soudy obou stupňů, nemůže být v případě dovolání opírajícího se o § 239 odst. 2 o.s.ř. předmětem dovolacího přezkumu, nelze přípustnost dovolání v dané věci o uvedené ustanovení opřít.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v tomto řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4.dubna 2001

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru