Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3187/2019Usnesení NS ze dne 11.03.2020

Heslaspolečenství vlastníků jednotek
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3187.2019.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 1 obč. zák.

§ 1206 odst. 2 o. z.

§ 1209 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3187/2019-101

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci navrhovatelů a) A B, narozeného XY, b) A. B., narozené XY, obou XY, zastoupených JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, za účasti Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 30/2017, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. 6 Cmo 347/2018-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč k rukám Mgr. Petra Sikory, advokáta se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem (správně usnesení podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“) ze dne 3. 5. 2018, č. j. 80 Cm 30/2017-37, vyslovil neplatnost rozhodnutí shromáždění Společenství vlastníků XY (dále též jen „Společenství“) ze dne 13. 12. 2016 v části přijetí nových stanov (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 Cmo 347/2018-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se návrh zamítá“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že navrhovatelé mají ve společném jmění jednotku č. XY v bytovém domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY v obci XY, k. ú. XY (dále též jen „jednotka“) a jsou členy Společenství. Napadené rozhodnutí bylo přijato na shromáždění vlastníků dne 13. 12. 2016 za přítomnosti všech členů Společenství (počítáno včetně plných mocí), přičemž pro přijetí nových stanov hlasovalo 75,62 % členů, proti hlasovalo 24,38 % členů (konkrétně navrhovatelé, p. Z. a p. P.) a nikdo se nezdržel. Odvolací soud zopakoval dokazování původními stanovami Společenství ze dne 12. 12. 2013 a z jejich obsahu zjistil, že čl. VII bod 27 písm. b) ve spojení s bodem 28 vyžaduje pro případ přijetí usnesení o schválení nebo změně stanov souhlas nejméně tříčtvrtinové většiny členů a že podle bodu 38 je zapotřebí k přijetí téhož souhlasu všech členů Společenství. S ohledem na rozpornost těchto ustanovení dovodil, že nelze zjistit, jaká byla vůle členů účastníka při stanovení pravidel pro přijetí usnesení o schválení nebo změně stanov.

Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelé jsou jako přehlasovaní vlastníci aktivně legitimováni k podání návrhu, který podali včas, a že předmětné rozhodnutí o přijetí nových stanov představuje důležitou záležitost - správně důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož vůli Společenství nelze jednoznačně zjistit, nejsou stanovy ze dne 12. 12. 2013 ohledně pravidel o schvalování nebo změny stanov určité a pokládal je v této části za neplatné. Uzavřel, že v takovém případě je třeba vycházet ze zákonné úpravy obsažené v 1206 odst. 2 o. z., podle níž bylo usnesení přijato platně.

Dovolání navrhovatelů (dovolatelů) proti usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 1209 odst. 1 věta před středníkem o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl.

Při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z., lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016).

Nejvyšší soud již dříve vyložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012), že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o změně stanov společenství je (zpravidla) důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanovy společenství jakožto smlouva sui generis představují základní „dokument“, jímž se řídí vnitřní poměry společenství. Jejich změna má obvykle významný dopad do vnitřních poměrů společenství, a tím i jeho členů (vlastníků jednotek). Význam důležitého důvodu, který řeší napadené rozhodnutí, tak odvolací soud posoudil v souladu s touto judikaturou.

Dle ustálené soudní praxe dále platí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že v případě žaloby podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (nyní podle § 1209 odst. 1 o. z.), soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost.

Nejvyšší soud shledal, že postup odvolacího soudu, který se správně zabýval režimem schvalování nových stanov, judikatuře odpovídá, stejně jako závěr, že stanovy ze dne 13. 12. 2016 byly přijaté v souladu se zněním § 1206 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „o. z.“), vzhledem k tomu, že právní povaha právnických osob (tedy i společenství vlastníků jednotek) se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3041 odst. 1 o. z.).

Stejně tak lze odvolacímu soudu přisvědčit, že pokud byla pravidla hlasování pro případ změny či přijetí nových stanov sjednána v původních stanovách neurčitě a ani výkladem se nepodařilo zjistit původní úmysl Společenství (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), jsou stanovy v této části neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud totiž opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon (stanovy jsou smlouvou sui generis) je neurčitý (a tedy neplatný), je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah, přičemž tuto neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li právní úkon učiněn v písemné formě, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na které je zaznamenáno, nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny; určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelé navíc zpochybňují závěr odvolacího soudu o částečné neplatnosti stanov prostřednictvím námitek skutkových, když předkládají vlastní verzi toho, jak by stanovy měly být vyloženy. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v tom, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, co bylo jejími účastníky ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5683/2016, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4453/2017). Je třeba připomenout, že v souzené věci nejde o výjimečný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry soudu, tedy o pochybení v procesu hodnocení důkazů, které by zakládalo oprávněnost námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vytýkají-li dovolatelé dále odvolacímu soudu zásah do jejich legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnili ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

V části, v níž dovolatelé napadli výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelů jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru