Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3175/2009Rozsudek NS ze dne 05.08.2010

HeslaNeplatnost právního úkonu
Výpověď z nájmu bytu
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3175.2009.1
Dotčené předpisy

§ 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. ve znění od 01.04.2006


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3175/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a/ K. S. a b/ D. S., zastoupených JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalovanému Ing. V. S., zastoupenému JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská 1133/6, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 256/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č. j. 29 Co 344/2008-79, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám JUDr. Reginy Soukupové, advokátky se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 27 C 256/2006-52, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného datovaná dnem 4. srpna 2006 z nájmu žalobců k „bytu 2+1 s příslušenstvím v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 1765 v katastrálním území N. M., na adrese Ž. 4, P. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 29 Co 344/2008-79, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) dal žalobcům (manželům jako společným nájemcům bytu) dne 4. srpna 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „výpověď ze dne 4. srpna 2006“), že jako výpovědní důvod uvedl, že vedle vypovídaného bytu mají žalobci další byt v rodinném domě č. p. 76 v obci a katastrálním území T. u B. (dále jen „dům v T.“), a že výpověď ze dne 4. srpna 2006 se dostala do sféry dispozice žalobců dne 7. srpna 2006. Vzal také za zjištěno, že dům v T. koupili žalobci v roce 1983 (je tudíž v jejich společném jmění) za účelem rekreačního užívání a že ho dlouhá léta (od roku 1984) používají k rekreaci, že v době dání výpovědi z nájmu bytu šlo o objekt určený k bydlení (žádosti žalobců o změnu užívání domu v T. z roku 1984 nebylo vyhověno) a že jde o zděný dvoupodlažní domek, k němuž vede zpevněná komunikace, je celoročně dostupný, vytápěný ústředním topením a je napojen na plynovod. Dále zjistil, že dům v T. je vybaven pouze suchým záchodem (situovaným v jeho bezprostřední blízkosti), že trpí nadměrnou vlhkostí, že odpadní vody jsou svedeny do trativodu a že je napojen na uliční vodovod, avšak z důvodu umístění vodovodního potrubí v nedostatečné hloubce voda při nízkých teplotách zamrzá a navíc podle rozboru z července 2007 překračovala limitní hodnoty dusičnanů stanovené pro pitnou vodu. Vzal rovněž za prokázáno, že náklady na celkovou rekonstrukci domu v T. (nezbytnou k tomu, aby dům mohl být obýván celoročně) by přesáhly částku 1.000.000,- Kč.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Zde především konstatoval, že dům v T. nelze považovat za druhý byt žalobců zejména proto, že není způsobilý zajistit žalobcům lidsky důstojné ubytování, neboť nevyhovuje současnému standardu bydlení (má suché WC a není napojen na kanalizaci). Podle odvolacího soudu však nelze při posouzení otázky druhého (dalšího) bytu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. opomenout ani současný zdravotní stav žalobců, nutnost dojíždění do zaměstnání a k lékaři a v této souvislosti ani to, že dům v T. je situován mimo P., kde žalobci již řadu let žijí. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 4. srpna 2006 je neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu zejména vytkl, že při hodnocení důkazů pominul rozhodné skutečnosti, zejména pak to, že dům v T. byl v době doručení výpovědi z nájmu bytu veden v katastru nemovitostí jako objekt trvalého bydlení, že se v něm nachází sociální zařízení (koupelna), je v něm zavedena voda, je plynofikován a vybaven ústředním topením. Měl za to, že odvolací soud „zveličil“ okolnost, že dům v T. není napojen na kanalizaci, čímž porušil „zásadu hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř.“, neboť nehodnotil veškeré důkazy v jejich vzájemné souvislosti, resp. v jejich hodnocení se dopustil logického rozporu. Namítl, že okolnost, že dům v T. není napojen na veřejnou kanalizaci, není právně významná pro hodnocení současného standardu bydlení, a to proto, že splašková voda je běžně odváděna do individuálních jímek. Přitom skutečnost, že u domu v T. je pouze suché WC, nelze podle názoru dovolatele považovat za zásadní snížení důstojnosti bydlení. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že odvolací soud neposoudil z objektivního hlediska otázku, zda dům v T. vyhovuje současným standardům bydlení, nýbrž upřednostnil subjektivní hodnocení žalobců. Zde jmenoval nutnost dojíždění do zaměstnání a zdravotní stav žalobců. Dále namítl, že odvolací soud nevzal v úvahu princip spravedlivého uspořádání vztahů mezi pronajímatelem bytu a jeho nájemci, a že ve věci proto rozhodl v rozporu s právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem České republiky v rozsudcích ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2471/99, sp. zn. 26 Cdo 761/2003 a sp. zn. 26 Cdo 107/2004. Konečně dovozoval, že na žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze dům v T., neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky. Dodal, že nelze klást k jeho tíži to, že žalobci si od roku 1982 (co dům v T. vlastní) nevybudovali splachovací WC. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel sice v dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak jeho dovolací námitky lze z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit toliko pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.

Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).

Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).

V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, tj. v rozhodnutí, na něž dovolatel v dovolání výslovně odkázal, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. rozsudky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, na něž dovolatel rovněž poukázal). V naznačených souvislostech nelze opomenout ani právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006, podle něhož neužívá-li nájemce svou vlastní nemovitost k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce (který nemovitost v takovém stavu již nabyl) si ji rozhodl ponechat jen pro účely rekreace, pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů.

Na rozdíl od odvolacího soudu zastává dovolací soud názor, že v posuzovaném případě ze zjištěného skutkového stavu (uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí) bez dalšího vyplývá, že žalobci měli v době doručení výpovědi ze dne 4. srpna 2006 druhý byt (vedle nájmu předmětného bytu jim svědčilo vlastnické právo k domu v T., který byl v té době kolaudován jako objekt určený k bydlení). Při posouzení, zda lze na žalobcích (nájemcích bytu) spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze dům v Tetíně, však nelze přehlédnout, že dům v Tetíně je postižen nadměrnou vlhkostí, není v něm uspokojivě vyřešen odvod odpadních vod (absence napojení na kanalizaci), nejsou zde zabezpečeny obvyklé hygienické standardy (suchý záchod umístěný vně uvedené nemovitosti; zamrzající, závadná voda) a že k tomu, aby byl uživatelný k celoročnímu bydlení, by musel být kompletně zrekonstruován, což by si vyžádalo investici v částce přesahující 1.000.000,- Kč. Bez ohledu na uvedené však nelze ztratit ze zřetele především to, že dům v T. koupili žalobci v roce 1983 za účelem rekreačního užívání a že ho dlouhá léta (od roku 1984) používají pouze k rekreaci. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke shora citované judikatuře zastává dovolací soud právní názor, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali (k bydlení) pouze jeden byt (dům v T.), a proto se v konečném důsledku ztotožňuje rovněž s právním názorem, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.

Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že výpověď ze dne 4. srpna 2006 neobstojí nejen proto, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod, nýbrž i pro absenci obsahové náležitosti v podobě závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu (§ 711 odst. 3 obč. zák.). Soudní praxe se totiž ustálila v názoru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu musí obsahovat závazek zajistit nájemci bytovou náhradu i v případě, že nájemci stačí ze zákona poskytnout toliko přístřeší; jinak je výpověď absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2498/2007, 26 Cdo 2195/2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, a 26 Cdo 5053/2007, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2597/09).

Ve výpovědi ze dne 4. srpna 2006 bylo v tomto ohledu uvedeno, že žalobcům „v daném případě … nepřísluší bytová náhrada“; přitom by jim podle § 712 odst. 5 obč. zák. příslušelo přístřeší (jako bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), které by jim mohlo být odepřeno až soudem, a to postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. srpna 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru