Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3152/2010Usnesení NS ze dne 13.10.2011

HeslaPřechod nájmu bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3152.2010.1
Dotčené předpisy

§ 706 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3152/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Praha 7, Strojnická 11, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem Praha 3, Havlíčkovo nám. 700/9, o určení nájemního práva k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 12 C 434/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, č.j. 21 Co 478/2009-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, č.j. 21 Co 478/2009-56, potvrdil rozsudek ze dne 8. 6. 2009, č.j. 12 C 434/2008-36, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že ,,žalobce J. H., r.č., vstupuje do nájemního vztahu se žalovanou a je nájemcem bytu č. 13 ve 4. nadzemním podlaží ve 3. patře domu č.p. 2446, na adrese Jeseniova 75, P., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) na místo dosavadního nájemce“ a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za zjištěno, že hlavní město Praha (vlastník předmětného domu) svěřil jeho správu žalované (pronajímatelce bytu), že nájemkyní předmětného bytu byla babička žalobce R. H., že žalobce byl v bytě hlášen k trvalému pobytu od 11. 9. 1987, že s ní v bytě bydlel a podílel se na chodu domácnosti jak finančně, tak i osobní péčí, že dne 26. 4. 2002 uzavřel manželství s V. M., která nejdříve bydlela v předmětném bytě s žalobcem a jeho babičkou, ale pro konflikty s ní byt opustila a odešla bydlet nejprve k rodičům žalobce a následně uzavřela (dne 20. 2. 2002) nájemní smlouvu na dobu neurčitou k bytu v Praze 8, že žalobce se podílel na potřebách své rodiny a navštěvoval ji, že společně jezdili na dovolenou a výlety, že manželce pomáhal s péčí o dceru, jež se narodila dne 16. 9. 2002, a že jí rovněž přispíval na domácnost a bral ji jednou měsíčně na velký nákup. Rovněž vzal za zjištěno, že když babička žalobce onemocněla, nastěhovala se manželka žalobce (jejíž nájemní vztah k bytu v Praze 8 skončil dohodou ke dni 30. 6. 2007 s tím, že jej mohla užívat až do 31. 12. 2007) s dcerou do předmětného bytu, že v rámci „širší rodiny“ bylo dohodnuto, že pokud by takové soužití nebylo možné, odstěhuje se babička k rodičům žalobce, a že babička žalobce zemřela dne 17. 8. 2007. Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce nesplnil jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a to vedení společné domácnosti se svojí babičkou alespoň po dobu tří let před její smrtí, neboť neměl úmysl vést s ní společnou domácnost trvale (§ 115 obč.zák.) a vždy počítal s tím, že bude žít se svou manželkou a dětmi; ostatně byla to právě babička žalobce, jež měla – dle dohody „širší rodiny“ – v případě vzniku neshod předmětný byt opustit. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že i když manželé bydleli odděleně, vedl (a vede) žalobce společnou domácnost se svojí manželkou a dcerou; v soudní praxi přitom nebyl zaznamenám odklon od názoru, že pokud manželství trvá a manželé žijí v trvalém spotřebním společenství (byť třeba každý užívá jiný byt), založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč.zák. právně uznat („stanovisko ze dne 10. 6. 1982, sp.zn. Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Obsáhle rekapituluje průběh řízení (včetně obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů) a vyjadřuje přesvědčení, že ,,z provedeného dokazování vyplývá, že odvolacím soudem došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Dovolatel má za to, že splnil podmínky pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 2 obč.zák., které ,,absolutně nepožaduje po nájemci prokázat úmysl“, přičemž zdůrazňuje, že měl úmysl žít s babičkou ve společné domácnosti po předem časově neomezenou dobu. Namítá, že uzavřením manželství došlo k rozšíření okruhu členů společné domácnosti, resp. její přeměně na společnou domácnost ,,manželů H. a babičky“. Dovolatel má rovněž za to, že z provedeného dokazování ani nevyplývá, že by on, jeho manželka a babička měli úmysl společnou domácnost zrušit a odvolacímu soudu vytýká, že zaměňuje pojmy společná domácnost a společné bydlení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila s právními závěry soudů obou stupňů o nenaplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu, vyvracela námitky dovolatele a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). V daném případě proto nelze přihlížet k okolnostem uplatněným – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (námitkami dovolatele, že měl úmysl žít s babičkou ve společné domácnosti po předem neomezenou dobu, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by on, jeho manželka a babička měli úmysl společnou domácnost zrušit).

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Napadené rozhodnutí je založeno především na právním závěru (jehož správnost dovolatel rovněž zpochybnil), že žalobce nesplnil jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 2 obč.zák., a to vedení společné domácnosti se svojí babičkou alespoň po dobu tří let před její smrtí, neboť neměl úmysl vést s ní společnou domácnost trvale.

Podle ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Podle § 706 odst. 2 věty první obč.zák. nájemci (společnými nájemci) se stávají – mimo jiných zde vyjmenovaných osob – vnuci nájemce, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Jde-li o vnuky nájemce, může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta (věta druhá citovaného ustanovení).

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 622/99, ze dne 16. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1867/2000, ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, a ze dne 26. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 288/2007) je přitom ustálena v právním názoru, že u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč.zák. před novelou je k přechodu práva nájmu třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Přitom ten, kdo tvrdí existenci nájmu, má důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu nájmu. Od uvedených názorů nevidí dovolací soud důvodu odchýlit se ani za současné právní úpravy obsažené v § 706 odst. 2 obč.zák.

Nad rámec uvedeného lze však rovněž poukázat na soudní praxi, v níž je konstantně zastáván právní názor, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč.zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. 6. 1982, sp.zn. Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005, usnesení Nejvyššího soudu z 20. 11. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1303/2002, z 26. 6. 2003, sp.zn. 28 Cdo 1793/2002, a rozsudky z 27. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1447/2007, z 24. 6. 2008, sp.zn. 26 Cdo 527/2007).

Napadené rozhodnutí je tak v souladu se závěry ustálené soudní praxe.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. října 2011

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru