Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3092/2014Usnesení NS ze dne 26.11.2014

HeslaPlná moc
Rozsudek pro uznání
Smlouva kupní
Zastoupení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3092.2014.1
Dotčené předpisy
§ 114b odst. 1 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3092/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované DEVELOP BUILDING s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Kubelíkova 1224/42, IČO: 27763056, zastoupené Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Zborovská 620/47, o zaplacení částky 102.914,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 58/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013, č. j. 21 Co 401/2013-350, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.679,- Kč k rukám JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Koliště 259/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 102.914,90 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o slevu z kupní ceny z důvodů vad a stavebních nedodělků u bytové jednotky a odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy nacházející se v O., které nabyla na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky a nebytového prostoru (garáže) uzavřené s žalovanou.

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 18. ledna 2013, č. j. 21 C 58/2012-261, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 102.914,90 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 21 Co 401/2013-350, ve znění usnesení ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 21 Co 401/2013-355, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil v nákladovém výroku, šlo-li o výši, a jinak ho v tomto výroku rovněž potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila. Dovolací soud dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů je dovolání zčásti neprojednatelné a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti procesních předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání.

Ve vztahu k nastolené otázce postupu odvolacího soudu v rozporu se „zásadou procesní ekonomie řízení a se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí“ dovolatelka v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. nespecifikovala údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro nějž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (resp. jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizovala dovolatelka – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat.

K dovolacím námitkám uplatněným v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. a podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) pak lze uvést následující.

V usnesení ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 1859/98, uveřejněném pod č. 93/1999 časopisu Soudní judikatura (jehož se dovolávala dovolatelka v souvislosti s dovolací námitkou, že soud prvního stupně nerespektoval její právní zastoupení v řízení, resp. že tato skutečnost mu byla známa již z předchozí věci týkající se nařízení předběžného opatření) a obdobně rovněž v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že k tomu, aby se soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda účastník je v řízení zastoupen řádně (především, zda zastoupení je řádně prokázáno), je zapotřebí, aby toto zastoupení bylo alespoň tvrzeno. Plná moc, kterou účastník (žalovaný) vybavil svého zástupce pro jednání s pozdějším žalobcem v době, jež předcházela zahájení soudního řízení, není dokladem způsobilým po pravomocném skončení soudního řízení prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i v průběhu řízení, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc v řízení k průkazu zastoupení nepředložil, žádný z nich soudu volbu zástupce pro řízení neoznámil a zástupce sám v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo lze na zastoupení usuzovat, neučinil. Pro úplnost nutno zdůraznit, že vztahuje-li se plná moc i na jiná řízení, je třeba v těchto jiných řízeních udělení plné moci znovu prokázat; odkaz na plnou moc založenou v jiném soudním spisu zpravidla nepostačuje (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s, str. 179).

V projednávané věci ke dni vydání usnesení ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 21 C 58/2012-254, z obsahu spisu sp. zn. 21 C 58/2012 Obvodního soudu pro Prahu 3 nevyplýval žádný relevantní údaj o tom, že by žalovaná byla v tomto řízení zastoupena advokátkou; ve spisu nebyla založena plná moc udělená advokátce pro řízení, přičemž žalovaná soudu prvního stupně volbu zástupce pro řízení neoznámila a ani prostřednictvím zvoleného zástupce neučinila v tomto řízení žádné úkony, z nichž by bylo možno na její zastoupení usuzovat. Poukazovala-li na své advokátní zastoupení v jiné věci týkající se nařízení předběžného opatření, pak je nutno zdůraznit, že zde šlo o jiné (samostatné) řízení, odlišné od řízení v souzené věci, tedy ve věci samé; měla-li se plná moc udělená advokátce ve věci týkající se nařízení předběžného opatření vztahovat i na řízení o věci samé, bylo na žalované, aby v řízení o věci tuto okolnost jednak tvrdila a jednak prokázala.

K dovolací námitce, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uplatnění kvalifikované výzvy a tudíž ani pro vydání rozsudku pro uznání (neboť žalovaná /dovolatelka/ se k tvrzenému nároku opakovaně vyjadřovala ve věci týkající se nařízení předběžného opatření), lze uvést následující.

Podle § 114b odst. 5 o.s.ř. platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.

V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007) není pochyb o tom, že – pomineme-li povahu věci – okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o.s.ř.) odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Přitom podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007) povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, byl-li v dosavadním průběhu řízení (ve věci, v níž probíhá řízení o sporném nároku a nikoli v jiném řízení /jak se – s odkazem na citované rozhodnutí – mylně domnívala dovolatelka/, jehož předmětem byl navíc nárok jiný) alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněné pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 69/2005 časopisu Soudní judikatura/, či např. z 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněné pod č. 37/2009 časopisu Soudní judikatura) rovněž dovodila, že vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil (jako tomu bylo i v dané věci – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 21 C 58/2012-254), žalovaný takové výzvě vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě vskutku písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Přitom soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než třicet dnů, dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby je před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).

Pro úplnost zbývá dodat, že v usneseních z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003 či z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§ 99 odst. 2 o.s.ř.).

S přihlédnutím k citované judikatuře nelze soudu prvního stupně (a ani odvolacímu soudu) úspěšně vytýkat, že vzhledem k okolnostem projednávaného případu, kdy se žalovaná ve věci samé na výzvu podle § 114b odst. 1 o.s.ř. ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřila a ani soudu nesdělila vážný důvod, který jí v tom bránil, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání. Vyjádření žalované učiněná v rámci jiného (předcházejícího) řízení jsou pro projednávanou věc právně bezvýznamná. Vzhledem k uvedenému nelze za relevantní pokládat odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005 (jež se týká posouzení otázky, zda se žalovaná na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vyjádřila dostatečným způsobem).

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou účinně nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. listopadu 2014

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru