Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 3001/2000Rozsudek NS ze dne 11.04.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.3001.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 3001/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. a o. d. P. b. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o poskytnutí náhrady za zaniklé nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1532/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.1.2000, čj. 28 Co 660/99-163, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25.1.2000, čj. 28 Co 660/99-163, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 23.února 1999, čj. 5 C 1532/93-132, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady za zaniklé nemovitosti ve výši 1.332,058 Kč podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (\"dále jen „zákon o půdě\"). Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 23.2.1999, čj. 5 C 1532/93-132, zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout žalobkyni náhradu ve věcech, které žalovaný vlastní, nebo k nim měl právo hospodaření ke dni 24.6.1991, případně v podílu na jmění v uvedené výši. Šlo již o druhé rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce v předmětné věci, protože jeho prvý zamítavý rozsudek ze dne 3.9.1997, čj. 5 C 1532/93-61, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25.9.1998, čj. 28 Co 295/98-96, a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 25.1.2000, čj. 28 Co 660/99-163, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 23.2.1999, a současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je právní nástupkyní svých rodičů, původních vlastníků cihelné pece a domu čp. 99, které stály na pozemcích č. 121 a č. 120 v katastrálním území K. Místní národní výbor v K. přidělil objekt bývalé cihelny s příslušenstvím a nemovitostí čp. 99 do povinného pachtu JZD v K. podle zákona č. 55/1947 Sb. Žalobkyně dopisem ze dne 27.7.1992 uplatnila u žalovaného, jenž je právním nástupcem JZD P. b., nárok na náhradu za zaniklé nemovitosti podle zákona o půdě. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že pokud by se na uvedený nárok vztahoval zákon o půdě, pak by žalovaný byl povinnou osobou podle jeho ustanovení § 23. Žalobkyně uplatnila včas nárok podle § 16 odst. 3 a § 13 odst. 3 zákona o půdě, neboť požádala žalovaného o náhradu ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy jí ministerstvo financí sdělilo, že její nárok nebude odškodněn podle zákona č. 87/1991 Sb., ale že se na její nárok vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Odvolací soud však dospěl k závěru, že na projednávanou věc se zákon o půdě nevztahuje, neboť cihelna není zemědělským majetkem tak, jak je vymezen v § 1 odst. 1 zákona o půdě, protože se nejedná o hospodářskou budovu patřící k zemědělské usedlosti, ani budovu sloužící zemědělské výrobě, a účel, pro který byla dána do nuceného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., tj. použití materiálu ze zbořeniště na stavbu kravína a vepřína, nelze podřadit pod zemědělské využití nemovitosti.. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nucený pacht podle zákona

č. 55/1947 Sb. neznamenal přechod vlastnického práva na stát nebo jinou právnickou osobu, což je předpokladem pro vydání nemovitostí, ale došlo k nucenému užívání nemovitostí na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Vyložil ustanovení § 23 zákona o půdě tak, že nárok na náhradu za odstraněné nemovitosti má podle něj pouze vlastník věci, nikoli oprávněná osoba. Vycházel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně nebyla nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť k jejich demolici došlo ještě za života jejích rodičů. Přitom zákon výslovně ukládá povinnost poskytnout náhradu vlastníkovi odstraněné nebo znehodnocené nemovitosti. Odvolací soud přitom poukázal na článek 2 odst. 3 a článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá, a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Z uvedených ustanovení odvolací soud dovodil, že pokud zákon nestanoví žalovanému povinnost zaplatit náhradu za odstraněnou nemovitost oprávněné osobě, ale vlastníku, nemůže ani soud takovou povinnost žalovanému uložit, neboť by zasáhl do jeho zaručených práv.

Odvolací soud proti svému rozsudku připustil dovolání ke dvěma otázkám, a to zda se zákon o půdě vztahuje na budovy, které nejsou a nikdy nebyly budovami a stavbami vymezenými v ust. § 1 odst. 1 písm. b), c) zákona o půdě, když zákon v ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) výslovně uvádí jako restituční důvod přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., podle něhož právní předchůdce žalovaného nemovitosti převzal, a dále, zda lze uložit povinné osobě uhradit náhradu za odstraněnou nemovitost podle § 23 odst. 1 zákona o půdě nejenom vlastníku nemovitostí, ale i oprávněné osobě podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, s ohledem na to, že užívání nemovitostí právním předchůdcem žalovaného spadá pod ustanovení § 6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě, které upravuje vztahy oprávněných a povinných osob.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním žalobkyně, jehož přípustnost dovolatelka opírá o ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ; dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Dovolatelka současně poukázala na obě otázky, které odvolací soud považuje za otázky zásadního právního významu. Pokud jde o prvou otázku, dovolatelka vyslovuje názor, že všechny nemovitosti přikázané do povinného pachtu podle zák. č. 55/1947 Sb. získaly od právní účinnosti správního aktu, kterým bylo přikázání do povinného pachtu nařízeno, povahu budov či staveb, sloužících zemědělské výrobě, a to bez ohledu na to, zda takovou povahu před nuceným pachtem měly či neměly. Poukazuje přitom na společenské a ekonomické poměry, za nichž byl uvedený zákon realizován, a jakým cílům jeho užívání sloužilo; zákon byl hrubě zneužíván zejména tím způsobem, že násilně a uměle vytvářeným družstvům, která měla usilovat o zemědělskou velkovýrobu a neměla k tomu odpovídající vybavení, byly do nuceného pachtu přidělovány stavby bez ohledu na to, jakému účelu sloužily dříve, s tím, že tyto stavby budou sloužit zemědělské výrobě. Předmětná cihelna se stala takovým zemědělským objektem výměrem ze dne 18.4.1951, čj. 122/51, někdejšího MNV K., s odůvodněním, že „jest třeba, aby tento objekt sloužil plnění pětiletého plánu v zemědělství\". Dovolatelka poukazuje i na výměr MNV v K. ze dne 28.3.1952, který je citován v napadeném rozsudku odvolacího soudu, a z něhož vyplývá, že veškerý materiál (míněna dřívější cihelna) bude sloužit ke zbudování kravína a vepřína pro zvýšení živočišné výroby. Pokud jde o druhou otázku, dovolatelka konstatuje, že se jí již Nejvyšší soud České republiky i Ústavní soud České republiky opakovaně zabýval a v této souvislosti poukazuje zejména na rozsudek NS ČR ze dne 29.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 1150/96, a nálezy Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 36/97 a IV. ÚS 435/98. Na jejich základě žalobkyně uvádí, že právo na náhradu podle § 23 odst. 1 zákona o půdě je konstituováno pro vlastníka, aktivně legitimován ovšem není bývalý vlastník, který v době vzniku práva již nežil, ale ten, kdo byl vlastníkem ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy dědic původního vlastníka. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).

Dovolací soud se v prvé řadě zabýval včasností podaného dovolání, protože podle údajů na dokladu o doručení rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek doručen tehdejšímu právnímu zástupci žalobkyně Mgr.K. náhradním způsobem,uplynutím tří dnů od jeho uložení na poště tj. dnem 25.2.2000. Údaj o právní moci rozsudku není na originálu rozsudku vyznačen. Dovolání bylo podáno na poště dne 30.3.2000, tedy po uplynutí lhůty jednoho měsíce, stanovené v § 240 odst. 1 OSŘ. JUDr. M. J., který převzal právní zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení, na výzvu dovolacího soudu vysvětlil, že jej dr. K. i Okresní soud v Nymburce informoval o tom, že právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala 1.3.2000, kdy si dr. K. tento rozsudek vyzvedl na poště. Své tvrzení doložil dr. J. potvrzením Okresního soudu v Nymburce, že rozsudek ve věci sp.zn. C 1532/93 ze dne 23.2.1999, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.1.2000, sp.zn. 28 Co 660/99, dle rejstříku C/93 nabyl právní moci dne 1.3.2000. Dovolací soud za této situace považuje dovolání za včas podané, protože účastník řízení není povinen zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda úředně osvědčená právní skutečnost, tj. právní moc rozsudku, skutečně nastala (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2.4.1998 sp.zn. III. ÚS 456/97).

Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 OSŘ, a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud dovolání proti svému rozsudku připustil. Dovolací důvod, uvedené v dovolání, jsou podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu ( § 242 odst.3 věta prvá OSŘ). Věcné vymezení dovolacích důvodů se shoduje s vymezením otázek zásadního právního významu, uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Rozhodnutí soudu není správné, pokud soud na daný právní vztah aplikoval právní normu, která tento vztah neupravuje, nebo správně aplikovanou normu nesprávně vyložil.V daném případě dle názoru dovolacího soudu k takové nesprávnosti při právním posouzení věci odvolacím soudem došlo.

Klíčovou otázkou pro přijetí právních závěrů bylo podřazení zažalovaného nároku pod příslušný zákon z toho hlediska, zda budovy, za jejichž odstranění požadovala žalobkyně náhradu, je možno považovat za nemovitý majetek, na něž se vztahuje zákon o půdě, když orgán příslušný k poskytování restitučních náhrad za jiný než zemědělský majetek vyslovil názor, že jde o majetek zemědělský. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že budova bývalé cihelny a souvisejícího obytného domku, která nebyla součástí zemědělské usedlosti, sama o sobě nemůže být považována za zemědělský nemovitý majetek ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Rovněž správný je právní závěr odvolacího soudu, že vlastnictví k předmětným budovám nepřešlo na stát nebo na právnickou osobu, pokud byly přikázány do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu. Podle judikatury Nejvyššího soudu mohlo k přechodu vlastnictví podle § 6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě dojít jen ve výjimečných případech, např. na základě postupu podle ustanovení § 11 zákona č. 55/1947 Sb.

V daném případě je nutno přijmout v zájmu naplnění smyslu restitučních zákonů širší výklad pojmu hospodářských a obytných budov, na něž se zákon o půdě vztahuje, a vyjít z toho, že budova bývalé cihelny v době, kdy byla předána do užívání jednotného zemědělského družstva, již řadu let nesloužila původní výrobě, byla nepoužívaná a zchátralá, a dle rozhodnutí místního orgánu státní správy byla určena k užití zemědělskému jako materiál na stavbu hospodářských budov zemědělského družstva (právního předchůdce žalovaného), a to výslovně s cílem zajištění plánu zemědělské výroby. V tomto směru není bez významu ani okolnost, vyplývající z obsahu spisu, že totiž právní předchůdce žalovaného žádal Místní národní výbor v K. o vydání výměru o přidělení předmětných nemovitostí k plnění svých úkolů. Je proto odůvodněný závěr, že nemovitost sloužila zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Ustanovení

§ 30 zákona o půdě na daný případ nedopadá, protože nárok na náhradu v tomto případě nevyplývá z druhé části zákona o půdě, ale z ustanovení § 23 odst. 1 zákona. Z toho též vyplývá, že nejde o vztah mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou, ale mezi vlastníkem a právnickou osobou, která je povinna dle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě náhradu poskytnout.

Otázka pasivní legitimace osoby uplatňující nárok podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě byla již dovolacím soudem vícekrát řešena. Dovolací soud ve své konstantní judikatuře, shodné s judikaturou Ústavního soudu, rozumí pod pojmem \"vlastník\", užitým tomto ustanovení, osobu, která byla vlastníkem nemovitosti v době zániku práva užívání podle zvláštních předpisů, což se v naprosté většině shoduje s dobou účinnosti zákona o půdě. Zveřejněn byl např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 1150/96 v publikaci \"Zemědělské restituce a soudní praxe\", nakladatelství C.H.Beck, 1998.V něm je řešena i otázka, kdo je považován za vlastníka v případě, že budova již ke dni účinnosti zákona o půdě ( zrušení práva užívání) neexistovala, tedy nemohla mít vlastníka. Nejvyšší soud za použití zásady a maiori ad minus dovodil, že v tomto případě je třeba za osobu aktivně věcně legitimovanou toho, kdo byl k uvedenému dni vlastníkem pozemku, na němž původně budova stála.

Dovolací soud proto nepovažuje právní závěry odvolacího soudu, které nejsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu, za správné, a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem odvolacího soudu. Přitom též nově rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11.dubna 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru