Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2971/2020Usnesení NS ze dne 03.03.2021

HeslaNájem nebytových prostor
Dokazování
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2971.2020.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 667 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2971/2020-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 529/6, proti žalované České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení 909 109 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 286/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020, č. j. 13 Co 322, 323/2019-278, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku

13 020 Kč k rukám Mgr. Tibora Stano, advokáta se sídlem v Táboře, Husovo nám.

529/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 38 C 286/2014-245 (v pořadí druhým), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 697 702 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 211 407 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV., V.), jejichž výši vyčíslil usnesením ze dne 5. 6. 2019, č. j. 38 C 286/2014-249.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 13 Co 322, 323/2019-278, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 159 433 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), rozhodl o nákladech účastníků v řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výroky III. a IV.).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal důvodným nárok žalobce na zaplacení zhodnocení pronajaté věci po skončení nájmu podle § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“. Odborné závěry, které znalec formuloval ve znaleckém posudku, vypracovaném za účelem zjištění výše zhodnocení věci, považoval za náležité zdůvodněné, logické a výslechem znalce řádně vysvětlené. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že v rozsahu částky 159 433 Kč s příslušenstvím je žalovaný nárok promlčen. Nesdílel ani úvahu žalované, podle níž by měl její (údajný) příslib kompenzace žalobcem vynaložených nákladů snížením nájemného vyloučit aplikovatelnost ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák., neboť o uzavření takové dohody mezi účastníky, jež by byla novací nájemního vztahu, nebylo v řízení konkrétně tvrzeno ani zjištěno ničeho.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tím méně pak může taková námitka přivodit přípustnost dovolání. Jestliže však dovolatelka namítá, že skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není výsledkem uplatnění zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou důkazní síly důkazních prostředků zabýval, jak v obecné poloze, tak i speciálně ve vztahu ke znaleckým posudkům, a jeho závěry skýtají odpověď též na otázku, kterou předkládá dovolatelka. Vysvětlil např. v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5046/2009, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. V rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, pak dovodil, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Rozhodující při úvaze o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.). Soud rovněž nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015).

V projednávané věci odvolací soud při hodnocení znaleckého posudku postupoval v souladu s uvedenou judikaturou a s námitkami žalované k jeho obsahu a závěrům se vypořádal v jejím duchu. Za odpovídající poměrům věci lze považovat i stanovení výše zhodnocení pouze ohledně pronajaté věci (nádražní restaurace).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 19. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, z 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, a z 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a dále rovněž v rozsudku z 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012.

Takové odchylné ujednání mezi účastníky prokázáno nebylo. Ze skutkových zjištění naopak plyne, že případně uvažovaná dohoda o kompenzaci vynaložených nákladů žalobce formou snížení nájemného nebyla s ohledem na skončení nájemního vztahu realizována.

Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu zásah do jeho legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

V části, v níž dovolatelka napadla výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 3. 3. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru