Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2964/2012Usnesení NS ze dne 15.08.2013

HeslaByty družstevní
Vyklizení bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2964.2012.1
Dotčené předpisy

§ 714 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3380/13 ze dne 12.02.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2964/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK, IČ: 000 34 389, se sídlem Praha 8, Kollárova 157/18, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Malátova 645/18, proti žalovaným 1) Ing. V. H., bytem P., zastoupenému JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 65/1, a 2) Ing. J. H., bytem P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 2/2009, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 54 Co 569/2011-142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám Mgr. Marty Janouškové, advokátky se sídlem Praha 5, Malátova 645/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, č. j. 48 C 2/2009-108 (poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 7. 2009, č. j. 48 C 2/2009-43, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 54 Co 241/2010-81, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), výrokem I. uložil žalovanému 1) povinnost vyklidit družstevní byt o velikosti 2+kk s příslušenstvím ve 4. podlaží domu, P. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od zajištění přístřeší, žalobu, aby žalovaná 2) byla povinna vyklidit předmětný byt, zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a IV.)

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 54 Co 569/2011-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I., tak že lhůta k vyklizení činí 15 dnů od právní moci rozsudku, změnil jej i ve výroku II. o nákladech řízení; jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že na žalovaného 1) přešel smrtí jeho matky členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu Pokrok (dále též jen „Družstvo), jakož i nájem předmětného bytu, že ke vzniku společného členství žalovaných (manželů) v Družstvu nedošlo a že vyloučením z Družstva zanikl žalovanému 1) podle § 714 obč. zák. nájem bytu. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že soud nemůže v tomto řízení přezkoumávat platnost rozhodnutí o vyloučení žalovaného 1) z Družstva, resp. existenci důvodů pro jeho vyloučení (žalobu na určení neplatnosti vyloučení z Družstva ve smyslu § 231 odst. 5 obch. zák. nepodal). Skutečnost, že rozhodnutí o vyloučení z Družstva bylo adresováno i 2. žalované (která jeho členkou nebyla), nezpůsobuje jeho neurčitost či nesrozumitelnost ve vztahu k vyloučení 1. žalovaného. Ztotožnil se rovněž s tím, že soud prvního stupně zamítl žalobu vůči 2. žalované pro nedostatek pasivní věcné legitimace (nebyla členkou Družstva ani nájemkyní předmětného bytu). Na rozdíl od něj však, pokud jde o bytovou náhradu, dovodil, že vzhledem k tomu, že žalovaný 1) předmětný byt nikdy neužíval, bylo by přiznání přístřeší (jež by mu dle § 712 odst. 5 obč. zák. náleželo s ohledem na skutečnost, že důvodem pro vyloučení z Družstva bylo neplacení nájemného) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Změnil proto rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému 1) povinnost vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojuje zejména s nesprávným názorem soudů obou stupňů, že otázky platnosti právního úkonu a existence důvodů pro jeho vyloučení z Družstva jsou relevantní pouze v řízení o určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení podle § 231 obch. zák. V této souvislosti cituje ustanovení § 1 až § 3 o. s. ř. a § 3 odst. 1 a 2 a 4 obč. zák. a konstatuje, že soud by neměl „přebírat mechanicky nesprávnosti v rozhodovací činnosti právnických osob, které se ve své rozhodovací praxi mohou mýlit nebo chybovat“ (jako v daném případě žalobce, který vyloučil z Družstva manžele jako společné členy družstva a nájemce bytu, nikoliv jej jako výlučného člena, čímž založil nesprávnost rozhodnutí o vyloučení, které je tak od samého počátku absolutně neplatné).

Za zásadní považuje rovněž otázku, zda rozhodnutí orgánů bytového družstva, resp. jiných právnických osob mohou přivodit vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti, i když nesplňují náležitosti ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., zejména z hlediska určitosti osoby, jež se dotýkají (žalobce vyloučil z Družstva osobu – jeho manželku, která jeho členem nebyla). Uvádí, že otázka, kdo je členem družstva, je klíčová nejen z hlediska vyloučení, ale např. i ve věcech vymáhání peněžitých pohledávek za členy družstva, řešení společného nájmu družstevního bytu po rozvodu, při vzniku nároku na bezúplatný převod družstevního bytu do vlastnictví podle § 23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb. (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1865/2000). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky, ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby bylo odmítnuto.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. března 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jeho vyklizovací povinnosti (proti měnícímu výroku o bytové náhradě dovolání evidentně nesměřuje), jemuž sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve zrušeném rozhodnutí, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatelem označené otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tudíž ani přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil své oprávnění vyplývající z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000 (nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení § 231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozhodnutí z 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003, a z 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1132/2009). Ostatní dovolací námitky, zpochybňující platnost rozhodnutí o vyloučení dovolatele z Družstva, pak jsou (s ohledem na výše uvedené) irelevantní. Ostatně na řešení další dovolatelem výslovně označené otázky zásadního právního významu (zda rozhodnutí orgánů bytového družstva, resp. jiných právnických osob mohou přivodit vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti, i když nesplňují náležitosti ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., zejména z hlediska určitosti osoby, jež se dotýkají) napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž vycházel z toho, že rozhodnutí Družstva o vyloučení dovolatele je z hlediska označení jeho osoby určité.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného 1) není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.000,- Kč (§ 7 bod 3 ve spojení s § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z částky 273,- Kč představující 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. srpna 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru