Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2962/99Rozsudek NS ze dne 17.01.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2962.99.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2962/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně D. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 999/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 1999, č. j. 38 Co 334/98 - 52, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 1999, č.j. 38 Co 334/98 - 52, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 16. 3. 1998, č. j. 7 C 999/97 - 22, rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit nemovitost zapsanou na LV č. 17 pro obec a k. ú. D. K., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B., dům č. p. 666 na pozemku parc. č. 1566 (dále též jen "předmětná nemovitost" nebo "nemovitost"), "do patnácti dnů od právní moci rozsudku poté, co mu bude zajištěn náhradní byt"; současně zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti, jíž se stala na základě darovací smlouvy uzavřené za trvání manželství účastníků, že manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 4. 5. 1997, a že žalovaný i po rozvodu v předmětné nemovitosti nadále bydlí. Okresní soud dospěl k závěru, že při rozhodování o bytové náhradě je nutná aplikace ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. v souvislosti s ustanovením § 712 odst. 3 obč. zák. za současného použití analogie (§ 853 obč. zák.); po uzavření manželství došlo totiž podle názoru soudu prvního stupně ke vzniku občanskoprávního vztahu, který se obsahem a účelem nejblíže podobá dohodě o společném nájmu bytu.

K odvolání žalobkyně, která se dožadovala změny prvostupňového rozsudku tak, aby byl žalovaný zavázán vyklidit předmětnou nemovitost do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 1999, č. j. 38 Co 334/98 - 52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětnou nemovitost do třiceti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací osud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, pokud jde o "stanovení lhůty k plnění žalovanému", tedy s jeho názorem, že na daný případ je třeba analogicky aplikovat ustanovení § 705 odst. 1 v návaznosti na § 712 odst. 3 obč. zák. Vyjádřil názor, že pokud bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti, náleží jí veškerá vlastnická oprávnění podle § 126 odst. 1 obč. zák. a má tedy i právo na ochranu proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva zasahuje. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovanému nevzniklo právo užívání či spoluužívání předmětných nemovitostí a nelze rovněž dovodit, že by mezi účastníky vznikl "vztah blížící se společnému nájmu bytu". Společné bydlení manželů vyplývalo z ustanovení § 18 zákona o rodině, po rozvodu manželství pak tento právní důvod společného bydlení zanikl. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný bydlí v předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a žalobkyně se domáhá ochrany svého vlastnického práva zcela po právu. Neshledal rovněž, že by výkon vlastnického práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. a tento závěr blíže odůvodnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatnil v něm dovolací důvody, které podřadil ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolání žalobkyně. Namítá, že žaloba směřovala od samého počátku na uložení povinnosti vyklidit předmětnou nemovitost po zajištění náhradního ubytování a v průběhu řízení nedošlo ze strany žalobkyně k žádné změně žalobního petitu. Dovolatel se domnívá, že rozhodování soudů o bytové náhradě je třeba považovat za rozhodování ve věci samé a nikoli za rozhodování o lhůtě k plnění. V takovém případě - pokračoval dovolatel - může odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. projednat věc (jen) v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí. Soud byl navíc vázán i žalobním petitem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., který zakazuje, aby soud přiznal žalobci něco jiného než požaduje, resp. aby žalovanému uložil jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolatel spatřoval v právním závěru odvolacího soudu, který neshledal ve snaze žalobkyně vyklidit dovolatele z rodinného domu pouze za předpokladu zajištění náhradního ubytování výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dále vytkl odvolacímu soudu odmítnutí aplikace podle analogie (§ 853 obč. zák.), tj. použití ustanovení občanského zákoníku, upravující vztahy obsahem a účelem nejbližší, na vyklizení rodinného domku. Podle dovolatele jde o vztahy, jež upravují náhrady za vyklizený byt při zrušení práva společného nájmu soudem dle § 705 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 712 odst. 3 část věty druhé obč. zák. Nesouhlasil ani s právním závěrem odvolacího soudu, že v předmětné nemovitosti bydlí bez právního důvodu. Dovolatel se domnívá, že jako bývalý manžel v ní bydlí "tzv. právem bydlení" do doby, než mu bude zajištěna náhrada. Opíraje se o tyto argumenty navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř., a jsou v něm uplatněny způsobilé dovolací důvody, opírající se o ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. Jde přitom o dovolání přípustné, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), tj. proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě. Naproti tomu ve výroku o samotné vyklizovací povinnosti žalovaného se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně). Dovolací soud přitom nepovažuje za rozhodné, že krajský soud uvedl v odůvodnění rozsudku, že přezkoumával jen výrok o "lhůtě k plnění", jestliže z formulace výrokové části odvolacího rozsudku i z dalších částí jeho odůvodnění je patrné, že se odvolací soud zabýval jak existencí aktivní věcné legitimace žalobkyně, dožadující se vyklizení, tak i otázkou, zda žalovaný má, či nemá nějaký právní důvod užívat byt po zániku manželství. Dovolání proti tomuto (podle obsahu potvrzujícímu) výroku by bylo přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 nebo § 239 o. s. ř., ty však naplněny nejsou. Výtky dovolatele ovšem proti této části odvolacího rozsudku nesměřují a z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) lze dovodit, že samotný výrok o vyklizení bytu dovoláním napaden není. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27 - dále jen "R 27/1999").

Dovolací soud je podle § 241 odst. 1 a 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení, z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) pak přihlíží k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (jejich existence není tvrzena a ze spisu se nepodává), popř. k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v překročení mezí žalobního návrhu v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že po dni 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., není již rozhodování o bytové náhradě rozhodováním o lhůtě k plnění vyklizovací povinnosti, ale jde o rozhodnutí o věci samé. Dovolací soud však nesdílí dovolatelův názor o vázanosti soudu žalobním (popř. odvolacím) návrhem; rozhoduje-li totiž soud o uložení povinnosti byt vyklidit až po zajištění bytové náhrady, jde vždy o rozhodování v jisté vazbě na zákonnou úpravu bytové náhrady ve smyslu § 712 obč. zák. Proto je namístě - jak již ostatně dovolací soud v jiné souvislosti uvedl -přiřadit takové spory k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť i ty jsou ovládány potřebou umožnit soudu, aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (tak, jak jej dovolatel obsahově vymezil), nebyl tedy uplatněn opodstatněně.

Jinak je tomu však u dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení o věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z bytu, nacházejícího se v domě, jehož výlučným vlastníkem je druhý z manželů (žalobkyně), který byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství, a v němž zůstal manžel - nevlastník bydlet i poté, co toto manželství zaniklo rozvodem. Spornou právní otázkou, jejíž řešení provedené odvolacím soudem dovolatel zpochybňuje, je otázka, zda takový manžel (nevlastník) má za této situace v souvislosti se žalobou na vyklizení bytu právo na zajištění bytové náhrady.

Nejvyšší soud České republiky se touto právní otázkou zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, a dospěl k následujícím závěrům (od nichž nemá důvod se odchýlit ani v této právní věci):

Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen "byt"), jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14), neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§ 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o rodině") i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§ 91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel - nevlastník - právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela, a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, není v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen "obč. zák." nebo "občanský zákoník") výslovně upraven, přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - musí být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je § 713 odst. 1 obč. zák., upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl - stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - za trvání manželství odvozen od existence manželství, a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl.

Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady (i když také v těchto případech je třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím, zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy). Pokud jde o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela - nevlastníka - na bytovou náhradu posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., neboť analogické uplatnění režimu jednotlivých druhů bytových náhrad podle ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. není v takovém případě odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem a účelem nejbližší této situaci (§ 853 obč. zák.), neboť ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vychází ze specifik zde uvedených bytů (bytů služebních), a jeho analogické uplatnění by v této situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu; přiznání bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu by pak v těchto případech vedlo ve svých důsledcích k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela - vlastníka domu.

Nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, na bytovou náhradu (co do jejího druhu /kvality/) je proto nutno posoudit podle obecné úpravy, obsažené v ustanovení § 712 odst. 3 větě druhé obč. zák., které je této situaci ustanovením obsahem i účelem nejbližším (§ 853 obč. zák.). Vznikne-li totiž podle § 704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na § 705 odst. 1 obč. zák.) míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi - vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi - tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě, patřícím druhému z nich, právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v § 712 odst. 3 větě první obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na právním názoru, že žalovanému žádné právo na bytovou náhradu nepřísluší, nelze tedy považovat za správné a Nejvyšší soud je proto podle § 241b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o vzájemném propojení výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném rozhodnutí R 27/1999), aniž se musel zabývat ostatními právními otázkami, které dovolatel v mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve svém dovolání formuloval. Věc se podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrací k dalšímu řízení krajskému soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2001

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru