Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2925/2000Rozsudek NS ze dne 01.02.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2925.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2925/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. V. V., a 2. S. V., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 182.067 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 34/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.6.2000, čj. 6 Co 1300/2000-62, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.června 2000, čj. 6 Co 1300/2000-62, se v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17.března 2000, čj. 6 C 34/2000-41, ohledně prvého žalovaného V. V., zamítá.

II. Ve zbývající části se tento rozsudek, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17.3.2000, čj. 6 C 34/2000-41 v části, týkající se druhé žalované Společnosti V., včetně výroku o nákladech řízení, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17.3.2000, čj. 6 C 34/2000-41, jímž byla proti oběma žalovaným zamítnuta žaloba na zaplacení částky 182.067 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení dlužné částky ze smlouvy o postoupení pohledávky. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23.3.1995 postoupil žalobce svou pohledávku na náhradu za živý a mrtvý inventář vůči S. K.,s.p. firmě V. a spol. s.r.o., jež byla zastoupena jednatelem společnosti V. V. Prvý žalovaný tedy nebyl ve věci pasivně legitimován, a žaloba musela být vůči němu zamítnuta. Odvolací soud dospěl k závěru, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi účastníky neexistovala řádná a platná pohledávka žalobce vůči S. K., s.p., protože žalobci sice byly rozhodnutím pozemkového úřadě původně vydány nemovitosti podle ustanovení § 9 zákona č.229/1991Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o půdě "), ale po následné obnově řízení rozhodl pozemkový úřad tak, že žalobce není vlastníkem zemědělských nemovitostí. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.11.1998. Přestože, na rozdíl od soudu prvního stupně, odvolací soud dovodil, že náhradu za živý a mrtvý inventář nelze vázat na vydání pozemků, v konečném závěru se v daném případě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce jako původní vlastník nevnesl živý ani mrtvý inventář do družstva, ani mu nebyl odňat, a nedošlo ani k jeho bezúplatnému převodu; nemůže se tedy platně domáhat náhrady za znehodnocení budov za situace, když mu nebyly vydány žádné nemovitosti. Dle závěru odvolacího soudu nesplňoval žalobce v době postoupení pohledávky na druhého žalovaného ani předpoklad podle § 20 zákona o půdě, totiž, že je náhrada poskytována k zajištění zemědělské či lesní výroby. Vzhledem k tomu, že v době postoupení pohledávky na druhého žalovaného neměl žalobce platnou a řádnou pohledávku vůči s. K., s.p., shledal i odvolací soud žalobu vůči druhému žalovanému nedůvodnou, a s ohledem na tento závěr považoval za nadbytečné zabývat se platností podpisů na smlouvě o postoupení pohledávky. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání s tím, že otázky, specifikované žalobcem jako otázky zásadního významu, byly již judikaturou soudů řešeny.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 21.7.2000, v celém rozsahu včas podaným dovoláním, v němž žádá dovolací soud, aby podle § 239 odst. 2 o.s.ř., učinil závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jednotlivé právní otázky, jimž přičítá zásadní význam, dále specifikuje. V prvé řadě považuje za rozporné odůvodnění napadeného rozsudku v otázce, zda právo na náhradu bezúplatně převedeného živého a mrtvého inventáře je podmíněno existencí práva na vydání zemědělských nemovitostí, jejichž vlastnictví se přídělce vzdal. Poukazuje přitom na okolnost, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře je upraven v § 20 zákona o půdě, a to bez jakékoli vazby na existenci či neexistenci restitučních titulů podle § 6 tohoto zákona. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se výslovně nevyjádřil k otázce, zda bezúplatné předání živého a mrtvého inventáře, s nímž hospodařil přídělce na přidělené zemědělské usedlosti státu či JZD, je možno považovat za "jiný bezúplatný převod" ve smyslu § 20 zákona o půdě. Krajským soudem zvolený výklad okruhu osob, které mají právo na náhradu živého a mrtvého inventáře ve smyslu § 20 zákona o půdě považuje žalobce za nepřijatelně úzký. V otázce pojmu "zajištění zemědělské výroby" považuje výklad odvolacího soudu za zužující a odchylující se od judikatury Nejvyššího soudu. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 28.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 295/97. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudní řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").

Dovolání splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, je přípustné jen v případech zákonem stanovených. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 os.ř., způsobující zmatečnost řízení, nebyly tvrzeny, ani dovolacím soudem zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím v této věci, a protože proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm a) nebo b), ani § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá tedy posoudit, zda lze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., jak uplatňuje dovolatel. Podle tohoto ustanovení v případě, že účastník navrhl v průběhu odvolacího řízení, aby bylo proti rozhodnutí odvolacího soudu připuštěno dovolání, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, může dovolací soud dojít k závěru, že dovolání je přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Za rozhodnutí po právní stránce zásadně významné dovolací soud považuje rozhodnutí, jež řeší problematiku dosud dovolacím soudem neřešenou, nebo zásadní právní význam vyplývá z toho, že judikatura soudu není v posuzování dané otázky jednotná, případně se odvolací soud odchýlil od běžné judikatury.

V daném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v některých právních úvahách se odvolací soud v dané věci odchýlil od běžné judikatury, a za dosud neřešenou dovolacím soudem považuje otázku, jak posuzovat postoupení pohledávky v případě, kdy dodatečně došlo ke změně správního rozhodnutí, jímž původně byly oprávněné osobě vydány zemědělské nemovitosti. Dovolání proto v uvedených bodech považuje za právně významné, a tedy za přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.; posoudil je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolací soud shledává správným názor odvolacího soudu v otázce posouzení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář ( dále jen "zemědělský inventář") jako nezávislého na nároku na vydání nemovitostí. Odvolací soud však žalobci nárok na náhradu zemědělského inventáře nepřisuzuje s odůvodněním, že nesplňoval podmínku zajišťování zemědělské výroby, stanovenou v § 20 zákona o půdě, když v době postoupení pohledávky na náhradu zemědělského inventáře nehospodařil jako soukromý rolník na svých nebo na pronajatých pozemcích. Z toho dovozuje, že v té době neměl platnou pohledávku vůči povinné osobu, S. K. s.p., a nemohl ji proto platně postoupit. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje.

V ustanovení § 33a odst. 1 věta prvá zákona o půdě se stanoví, že veškeré pohledávky na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět. Protože jinou úpravu právních vztahů účastníků z takových převodů zákon o půdě neobsahuje, je nutno na ně aplikovat ustanovení § 514 a násl. obč.zák. o postoupení pohledávky ( viz ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě). Z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu je v dané věci rozhodující posouzení, zda pohledávka v době postoupení existovala. V daném případě vyplývá ze spisu, že nebylo sporu, že osoba povinná k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář nárok žalobce uznávala, že uznávala i postoupení pohledávky, a že také náhradu za zemědělský inventář žalobce v plném rozsahu poskytla druhému žalovanému. Z rozhodnutí Okresního úřadu v Č. K., pozemkového úřadu, jež jsou založena v kopiích ve spisu, je dále zřejmé, že původně tento úřad schválil dohodu uzavřenou mezi žalobcem a povinnou osobou o vydání zemědělských nemovitostí, a to rozhodnutím ze dne 25.8.1994. Smlouva o postoupení pohledávky na náhradu za zemědělský inventář byla mezi žalobcem a druhým žalovaným uzavřena 23.3.1995, o obnově správního řízení rozhodl pozemkový úřad 19.3.1996, a nové rozhodnutí, totiž že se uvedený nemovitý majetek žalobci nevydává, bylo vydáno dne 19.1.1998. Z tohoto časového sledu nelze dle názoru dovolacího soudu vyvodit jiný názor, než že v době postoupení pohledávky žalobce jako osoba, jíž byly vydány zemědělské nemovitosti, splňoval dle běžné judikatury soudů podmínku zajišťování zemědělské výroby, a to i za předpokladu, že vydané pozemky byly v nájmu (včetně zákonného nájmu ve smyslu ustanovení § 22 zákona o půdě ) některého provozovatele zemědělské výroby, případně žalobce byl připraven sám na těchto pozemcích zemědělskou výrobu zahájit, budˇsám, nebo prostřednictvím jiných osob.

Z toho vyplývá závěr, že v době uzavření postupní smlouvy pohledávka ( kterou povinná osoba uznávala a na základě ní i plnila), existovala, a její postoupení nebylo proto neplatné. Dovozovat zpětnou neexistenci pohledávky proto, že došlo později k novému správnímu rozhodnutí, jímž bylo původní rozhodnutí o vydání nemovitostí žalobci anulováno, dle názoru dovolacího soudu nemá opodstatnění v ustanoveních zákona, a navíc odporuje požadavku právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů. Bez významu není ani okolnost, že postupníkovi bylo na základě postupní smlouvy plněno, aniž došlo k uplatnění nároku na vrácení bezdůvodného plnění, takže postupník nebyl ve svých právech nijak krácen.

Dovolací soud se rovněž neztotožnil s právním hodnocením odvolacího soudu o tom, že nejsou dány podmínky pro vznik nároku žalobce podle ustanovení § 20 zákona o půdě proto, že jeho zemědělský majetek nepřešel na povinnou osobu ( jejího právního předchůdce) některým ze způsobů tam uvedených. Podle obsahu spisu předal žalobce majetek formou "vrácení přídělu" státu, přičemž téhož dne převzalo zemědělský inventář jednotné zemědělské družstvo, které bylo právním předchůdcem povinné osoby, S. K. s.p.; odvolací soud se v této souvislosti zabýval pouze otázkou vůle žalobce při vrácení přídělu. Dovolací soud nemá pochyby o tom, že převod zemědělského inventáře formou " vrácení přídělu", který přídělce původně státu zaplatil, a za nějž neobdržel přiměřenou náhradu, spadá mezi bezúplatné převody ve smyslu ustanovení § 20 zákona o půdě. Z tohoto hlediska se odvolací soud věcí nezabýval a jeho rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné.

Právní závěry odvolacího soudu nebyly proto z uvedených hledisek shledány správnými a jeho rozsudek byl v části, týkající se druhého žalovaného zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části ( § 243b odst.1 věta za středníkem a odst. 2 o.s.ř.).

Naproti tomu považuje dovolací soud za správný právní závěr odvolacího soudu, týkající se nedostatku věcné pasivní legitimace prvého žalovaného, a v této části dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu, a rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. února 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru