Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2881/2000Rozsudek NS ze dne 20.02.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2881.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2881/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ P. M., a B/ J. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 27/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.11.1999, čj. 10 Co 413/99-73, takto:

I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.listopadu 1999, čj. 10 Co 413/99-73, týkající se pozemku č. 276/2 v katastrálním území J., se zamítá.

II. Ve zbývající části se tento rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.11.1999, čj. 10 Co 413/99-73, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24.3.1999, čj. 15 C 27/96-60, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil pozemky žalobců č. 260/1, 260/2, 269/2 a 276/2 v obci J. Odvolací soud nesdílel právní závěr soudu prvního stupně. Ten vycházel z úvahy, že postavení žalovaného jako nájemce pozemků 260/1,260/2, 269/2 , jímž se stal na základě ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), bylo vyřešeno rozhodnutím okresního pozemkového úřadu čj. PÚ 1822/93-203, jímž bylo v souvislosti s vydáním pozemků oprávněné osobě zřízeno ve prospěch žalovaného věcné břemeno k provozování malé vodní elektrárny do 31.12.1995. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že ustanovením § 25 odst. 1 zákona o půdě se právo dočasného užívání pozemků, které vzniklo žalovanému přede dnem účinnosti zákona o půdě, změnilo na nájem. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene pak pouze žalovaného chránilo do 31.12.1995 před možností vlastníka pozemků dát žalovanému výpověď z nájemního vztahu před tímto datem.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovanému a jeho manželce vzniklo k pozemkům v katastrálním území J. právo dočasného užívání smlouvami o zřízení práva dočasného užívání pozemků z 21.2.1985 a z 14.5.1991. Původně dočasný charakter smluv byl podle názoru odvolacího soudu ustanovením § 25 zákona o půdě transformován na nájemní vztah mezi žalovaným a vlastníky pozemku, a to na dobu neurčitou. Nájemní poměr mezi žalobci a žalovaným, týkající se uvedených pozemků, pak mohl být ukončen výpovědí žalovanému, kterou však žalobci dosud žalovanému nedali. Z dalších zjištění odvolací soud dovodil, že ohledně pozemku p.č. 276/2 v k.ú. J. neexistuje nájemní vztah mezi žalobci a žalovaným, tento pozemek žalovaný neužívá, proto bylo nutno žalobu ohledně tohoto pozemku zamítnout z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Odvolací soud na závěr odůvodnění svého rozsudku ještě dodal, že žalobu bylo nutno zamítnout také z toho důvodu, že nelze žalovat na vyklizení pozemku, ale na odstranění stavby, pokud se stavba nachází na pozemku jiného vlastníka.

Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 12.4.2000, v celém rozsahu dovoláním. V něm odmítají právní argumentaci obsaženou v rozsudku odvolacího soudu, naopak považují za věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjadřují názor, podle něhož nemůže uživatel nemovitosti své právo odvozovat současně z titulu nájmu a z titulu věcného břemene. Požadavek předchozí výpovědi z nájemního poměru považují za diskutabilní, neboť se naskýtá otázka, zda nájemní poměr při současné existenci věcného břemene nebyl pojmově vyloučen. Dovolatelé poukazují dále na to, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil obsah a smysl korespondence mezi nimi a žalovaným, a její hmotně právní význam, směřující k ukončení případného nájemního vztahu. Uvedené důvody dovolatelé považují za podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudní řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen "o.s.ř.").

Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je dána ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Přitom neshledal, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolatelé v tomto směru ani žádné konkrétní důvody neuváděli. Nebyl proto shledán důvodným dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.

Naproti tomu dovolací soud shledal opodstatněným dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.)

Právní posouzení věci soudem je nesprávné, jestliže na dané právní vztahy použil nesprávný právní předpis, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

V dané věci byl použil odvolací soud na danou věc ustanovení § 25 odst.1 zákona o půdě, které původně znělo :

1/Vlastník vstupuje do práv a závazků pronajímatele, plynoucích z dohody o odevzdání a převzetí bytu, z nájmu pozemku nebo ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Od účinnosti novely zákona o půdě, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., tedy od 1.7.1993, je uvedený text doplněn o větu : Je-li smlouva uzavřena na dobu určitou, mění se změnou osoby pronajimatele na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou..

Z uvedeného znění zákona nelze dovodit, že by jím byla míněna změna základního právního vztahu, založeného předpisy z oblasti občanskoprávní. Výslovně se v něm uvádí, že nový vlastník vstupuje do práv a závazků dříve uzavřených. Tomuto ustanovení tedy nelze přičítat stejné následky, jaké jsou obsaženy v ustanovení § 22 odst. 3 ve znění nyní platném ( původně odst. 2 ) zákona o půdě, které ze zákona konstituovalo zánik některých, v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných práv, a na jejich místě dalo vznik právu nájmu. Mezi těmito vyjmenovanými právy není právo dočasného užívání, které bylo zřízeno podle tehdy platných předpisů o správě národního majetku, případně s využitím institutu přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle ustanovení § 397 občanského zákoníku v tehdy platném znění.

Dovolací soud v dané věci tedy dospěl k závěru, že odvolací soud nepoužil při rozhodování této věci správný právní předpis. Právní názor odvolacího soudu nepovažuje za správný ani pokud dovodil, že původní právo dočasného užívání předmětných pozemků na dobu určitou, které svědčilo žalovanému a jeho manželce, bylo ustanovením § 25 zákona o půdě transformováno na nájem pozemků na dobu neurčitou. Pokud toto ustanovení hovoří o nájmu pozemků, nutno vyjít z toho, že i v době před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., znal občanský zákoník institut nájmu zemědělských pozemků ( viz ustanovení § 494 obč. zák. v tehdy platném znění ), a stanovil pro něj pouze přiměřené použití ustanovení § 397 a 398 obč. zák. Nešlo tedy o totožný institut.

Na základě těchto úvah dospěl dovolací soud k závěru, že pokud právo dočasného užívání nebylo vyjmenováno mezi právy uvedenými v ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě, nevztahovala se na ně ani následující ustanovení v tomto paragrafu uvedená a nedošlo tedy k přeměně původního práva na nájem podle tohoto ustanovení. Ani ustanovení § 25 odst. 1 zákona o půdě se nevztahuje na právo dočasného užívání nemovitostí. Smyslem těchto ustanovení bylo nově upravit ty vztahy založené dřívějšími předpisy, které oprávněným uživatelům dávaly obsahově velmi široká práva, a měly v podstatě trvalý charakter, a úmysl zákonodárce směřoval k jejich omezení a regulaci.Takový charakter neměly vztahy omezené na dočasnou dobu, a nebylo třeba je zákonem měnit s ohledem na omezenou dobu jejich trvání.Úmysl zákonodárce nelze vykládat tak, že by hodlal zasahovat do těchto vztahů a ze zákona je prodlužovat. Jeho úmyslem bylo naopak umožnit zkrácení doby nájmů sjednaných na určitou dlouhou dobu využitím institutu běžné roční výpovědní lhůty u nájmů zemědělských pozemků.

V daném případě vzniklo právo dočasného užívání pozemků ( tehdy ve vlastnictví státu) za platnosti vyhlášky č. 119/1988 Sb., jejíž účinnost trvala až do 1.1.2001. V ustanovení § 9 bylo toto právo upraveno z hlediska oprávnění organizace, která spravovala majetek ve vlastnictví státu, jejž dočasně nepotřebovala k plnění svých úkolů. Vyhláška stanovila, že tento institut se zakládá písemnou smlouvou, jejíž náležitosti rovněž stanovila. Z hlediska formy smlouvy a jejího obsahu bylo ovšem možno použít na vztah založený touto smlouvou ustanovení o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání, obsažená v § 397 a 398 obč. zák.. Z toho vyplývá závěr, že právo žalovaného užívat předmětné pozemky skončilo dnem, uvedeným ve smlouvách o dočasném užívání, pokud nedošlo k smluvnímu prodloužení tohoto oprávnění. Toho si byl ostatně vědom i pozemkový úřad, když při vydání nemovitostí oprávněné osobě podle druhé části zákona o půdě rozhodl o zřízení věcného břemene na dobu do skončení trvání práva dočasného užívání pozemku.

Dovolací soud si je vědom toho, že jeho právní závěr zdánlivě není zcela konformní s obsahem usnesení Ústavního soudu ze dne 30.6.1998, sp.zn. I.ÚS 305/97, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalovaného ve věci, týkající se jeho návrhu na určení neplatnosti dohod o vydání pozemků podle zákona o půdě. Dovolací soud však neshledává rozpor se závěry Ústavního soudu, protože Ústavní soud se zabýval touto stížností z hlediska možného rozporu soudního rozhodnutí s Listinou základních práv a svobod v jiné věci, týkající se jiného právního vztahu. Ústavní soud se nezabýval podstatou práva žalovaného, která nebyla předmětem uvedeného řízení, a v odůvodnění pouze konstatoval závěry obecného soudu o změně užívacího vztahu žalovaného ve vztah nájemní. Dovolací soud se proto necítí tímto odůvodněním vázán.

Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy shledáno správným, s výjimkou rozhodnutí o pozemku č. 276/2, který dle zjištění soudu žalovaný neužívá a žaloba na jeho vyklizení je tedy bezdůvodná. Dovolání, týkající se této části rozsudku, proto dovolací soud zamítl, protože v této části je rozsudek odvolacího soudu správný ( § 243b odst. 1, část věty před středníkem o.s.ř.). Zbývající část rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se ostatních pozemků, včetně závislých výroků o nákladech řízení, byla zrušena postupem podle ustanovení § 243b odst. 1 část věty za středníkem a odst. 2) o.s.ř., věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; v něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodne v něm nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20.února 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru