Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2821/2012Usnesení NS ze dne 19.02.2013

HeslaOdvolání
Rozsudek pro uznání
Vyklizení nemovitosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2821.2012.1
Dotčené předpisy

§ 153a o. s. ř.

§ 205b o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2821/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Energetika Hradec a.s., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Na Maninách 316/6, IČ: 24829790, proti žalovanému Ing. P. B., jako insolvenčnímu správci dlužníka BEZ MOTORY, a. s. "v likvidaci", v konkursu, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Domažlická 1053/15, zastoupenému JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Luhu 18, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 223/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 30 Co 118/2012-29, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby žalovaný odstranil (vyklidil) z tam specifikovaných nemovitostí tam uvedené odpady a vyčerpal tam uvedené jímky.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 16. ledna 2012, č. j. 28 C 223/2011-15, žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby z tam specifikovaných nemovitostí odstranil (vyklidil) tam uvedené odpady a vyčerpal tam uvedené jímky (výroky I. až IX.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok X.). Při vydání uvedeného rozsudku pro uznání postupoval podle § 114b odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a ve znění účinném do 31. srpna 2012 (dále jen „o.s.ř.“), a usnesením ze dne 21. října 2011, č. j. 28 C 223/2011-11, vyzval žalovaného, aby se ve věci písemně vyjádřil. Jelikož žalovaný se ve stanovené lhůtě třiceti dnů nevyjádřil a ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 30 Co 118/2012-29, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem připuštěných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 4 a § 205b o.s.ř.) a neshledal odvolání opodstatněným.

Proti rozsudku odvolacího soud podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Z důvodů v něm rozvedených namítl, že v daném sporu není pasivně věcně legitimován, že výrok rozsudku pro uznání je proto v rozporu se speciálním insolvenčním zákonem a že rozsudek pro uznání (potvrzený napadeným rozsudkem) je nevykonatelný (v materiálním slova smyslu). Z toho dovozoval, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. května 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Podle § 114b o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c o.s.ř. nebo po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou; náhradní doručování je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Podle § 153a o.s.ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

Podle § 205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o.s.ř.). Podle § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z citované zákonné úpravy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o.s.ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír a zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o.s.ř. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004). V usneseních z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§ 99 odst. 2 o.s.ř.). Proto ani zkoumání pasivní věcné legitimace žalovaného nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3284/2006, a ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, uveřejněná pod C 5501 a pod C 5980 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil, jestliže dovodil, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř. byly splněny zákonné předpoklady, za kterých nastává fikce uznání uplatněného nároku podle § 114b odst. 5 o.s.ř., aniž se zabýval otázkou pasivní věcné legitimace dovolatele v daném sporu; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.

Zbývá dodat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že rozsudek (pro uznání) soudu prvního stupně je nevykonatelný (v materiálním slova smyslu). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a už proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Kromě toho dovolatel přehlédl, že rozsudek pro uznání lze přezkoumat pouze z hlediska vad uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. § 205b o.s.ř.). Jelikož vada řízení spočívající v tom, že povinnost uloženou meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně nelze vykonat, není zmíněna v taxativním výčtu obsaženém v citovaném ustanovení, je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se posouzením, zda řízení je či není takovou vadou postiženo.

Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2013

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru