Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2813/2020Usnesení NS ze dne 15.12.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2813.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 153a odst. 3 o. s. ř.

§ 114b odst. 5 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2813/2020-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému A. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Vodehnalem advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o zaplacení 2.120.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 127/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 91 Co 291/2019-163, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 30. 8. 2018, č. j. 12 C 127/2018-49, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.120.000 Kč a náklady řízení ve výši 168.000,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 91 Co 291/2019-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud - např. ve svých rozsudcích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019 a usnesení ze 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018.

V dané věci bylo žalovanému dne 9. 7. 2018 doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 12 C 127/2018-28, v němž byl podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyzván, aby se do 30 dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k žalobě. Téhož dne se žalovaný obrátil prostřednictvím zvoleného právního zástupce na soud prvního stupně s žádostí o zaslání žaloby (s tvrzením, že mu s citovaným usnesením nebyla doručena), aby se k ní mohl vyjádřit. Vzhledem k tomu, že soud na jeho žádost nijak nereagoval, dne 30. 7. 2018 (tj. v době trvání lhůty k vyjádření) znovu požádal o zaslání žaloby a z procesní opatrnosti uvedl, že žalobní nárok zcela neuznává. Dne 27. 8. 2018 mu bylo doručeno sdělení soudu prvního stupně, že žaloba mu již byla doručena spolu s citovaným usnesením a že je mu nyní zaslána opětovně. Ještě téhož dne žalovaný doručil soudu prvního stupně své vyjádření, v němž uvedl, z jakých důvodů žalobní nárok neuznává v celém rozsahu. Dne 30. 8. 2018 pak soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání.

Žalovaný tedy nebyl ve věci pasivní a procesně nečinný, v průběhu trvání lhůty k vyjádření dvakrát žádal soud o zaslání žaloby a sdělil mu, že žalobní nárok zcela neuznává. Soud však na jeho žádosti reagoval až po uplynutí třicetidenní lhůty, naopak žalovaný ihned po vyhovění jeho žádosti o zaslání žaloby doručil soudu své vyjádření, v němž vylíčil rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Chování žalovaného tak nebylo obstrukční, bylo z něj zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Závěr odvolacího soudu, že za této situace by vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení i s principy spravedlivého procesu, je zcela v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.

Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkazuje, vycházejí z odlišných skutkových okolností, za nichž byl rozsudek pro uznání vydán - ve vyjádření uvedl žalovaný toliko procesní námitky (usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4013/2016), vyjádření, jež nebylo ani později doplněno, bylo kusé (usnesení ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008), žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu jen uvedla, že s žalobou nesouhlasí, obsáhlejší vyjádření podala až po uplynutí lhůty k vyjádření, nejednalo se o situaci, kdy by opakovaně žádala soud o doručení žaloby (rozsudek ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru