Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2786/2000Rozsudek NS ze dne 18.01.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2786.2000.1
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 264/01


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2786/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce

M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. p. z. t. v likvidaci, o náhradu inventáře zaplacením částky 1.445.426,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 234/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, čj. 14 Co 222/2000-34, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 31.8.2000, čj. 14 Co 222/2000-34, který nabyl právní moci dne 23.9.2000, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14.1.2000, čj. 10 C 234/99-20, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 199.205 Kč s 12% úrokem od 25.8.1999 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení, a výslovně připustil dovolání proti potvrzující části rozsudku.

Žalobce se jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") domáhal žalobou, podanou u soudu dne 26.7.1999, zaplacení částky 1.445.426,70 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za odnětí mrtvého inventáře podle ustanovení § 20 tohoto zákona.. Soud prvního stupně s ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovaným, žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru, přičemž za prokázáno měl, že žalobci nárok podle ustanovení § 20 zákona o půdě vznikl, a že jej žalobce uplatil u žalovaného v prekluzivní lhůtě. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že žalovaný po podání žaloby uznal svou povinnost k náhradě ve výši 199.205 Kč, a to v písemném vyjádření k žalobě. Později vznesenou námitku promlčení i co do výše 199.205 Kč proto odvolací soud neuznal s ohledem na ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku a na výše uvedený projev žalovaného. Ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud dále z ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě dovodil, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se vztahy k majetku občanským zákoníkem, včetně úpravy promlčecích lhůt, neupravených v zákoně o půdě. Přestože odvolací soud nesouhlasil s výkladem soudu prvního stupně ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, dospěl rovněž k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby; neboť výzva byla dle § 102 občanského zákoníku správně uplatněna u osoby povinné v prekluzivní lhůtě, počátek běhu promlčecí lhůty se pak posunul ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1,2, zákona o půdě až na následující den stanovený zákonem, kdy marně uplynula lhůta 60 dnů. V souladu s ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud připustil dovolání pro otázku výkladu běhu promlčecí lhůty za situace, kdy povinná osoba s oprávněnou jedná od včasného podání výzvy k náhradě, avšak po podání žaloby vznese námitku promlčení. V této souvislosti odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 309/95 publikovaný v svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 6, dle něhož může být takové jednání hodnoceno jak jednání v rozporu s § 3 občanského zákoníku, tj. s dobrými mravy, a nemělo by požívat ochrany.

Žalobce napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnil přitom dovolací důvody, vyjádřené v ustanovení

§ 241 odst. 3 písm. c),d) o.s.ř., které dále konkretizuje. Především tvrdí, že nárok na náhradu mrtvého inventáře uplatnil řádně a včas, a mezi účastníky od té doby probíhalo jednání o rozsahu a způsobu jeho vypořádání. Podle jeho názoru platí, že účastníci se dohodli, že náhrada bude poskytnuta v jiné lhůtě, než lhůtě 60 dnů, uvedené v § 20 odst. 2 zákona o půdě, a nemohlo proto dojít k promlčení nároku. Následné zamítnutí žaloby z tohoto důvodu považuje za nesprávné. Dále namítá, že uvedené vznesení námitky promlčení žalovaným je jednáním, jež je v rozporu s § 3 občanského zákoníku, tj. s dobrými mravy. Žalobce konstatuje, že žalovaný jeho nárok obecně uznal, pouze pokud jde o jeho výši podmiňoval poskytnutí náhrady předložením podrobných listin o odnětí majetku, které však neexistovaly. O odnětí mechanizace jeho otci - právnímu předchůdci žalobce - nikdy nebyl vyhotoven soupis, výměry byly vydány jen o odnětí velké techniky. Přitom je nepochybné, že otci byla odňata veškerá zemědělská mechanizace. Žalovaný přesto o poskytnutí náhrady jednal a nikdy žalobci jako oprávněné osobě nesdělil konečné stanovisko, které by mělo být podkladem pro podání žaloby. K podání žaloby se žalobce rozhodl až po zjištění, že povinnou osobou je žalovaný, který je v likvidaci, a v jejím rámci nehodlá žalobce uspokojit.Vzhledem k názoru žalobce, že nemohlo k promlčení jeho nároku dojít, navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem odvolacího soudu.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je založena na ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud k návrhu žalobce výrokem výslovně připustil dovolání, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jiné důvody přípustnosti dovolání dány nejsou, a to včetně vad řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání. Uplatněné dovolací důvody jsou podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. , protože dovolatel napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem; dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. ( spočívající v tom, že skutková zjištění soudu v podstatné části nevycházejí z provedených důkazů) sice dovolatel rovněž zmiňuje, blíže jej však neodůvodňuje. Dovolací soud by se tímto důvodem ovšem ani nemohl zabývat, protože v případě, kdy přípustnost dovolání vyplývá z výroku odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř., je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen právní závěry rozsudku odvolacího soudu.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst.3 věta prvá o.s.ř.), týkajících se právního závěru odvolacího soudu, že nároku žalobce, založenému ustanovením § 20 odst. 1 zákona o půdě, a převyšujícímu 199.205 Kč, nelze vyhovět z důvodu promlčení, jehož se povinný dovolal.

Dovolací soud v prvé řadě nemá pochybnosti o správnosti právního závěru odvolacího soudu, že zákon o půdě neupravuje institut promlčení práv tímto zákonem založených, a že s ohledem a ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě je třeba při rozhodování o promlčení těchto nároků použít ustanovení § 101 občanského zákoníku, obsahujícího obecnou úpravu institutu promlčení. Správný je rovněž právní závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu za zemědělský inventář ve smyslu ustanovení § 20 (které bylo řádně uplatněno u povinné osoby v propadné lhůtě), bylo možno poprvé uplatnit u soudu prvý den poté, kdy povinnému uplynula 60-ti denní lhůta k poskytnutí náhrady podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, takže tímto dnem počala běžet obecná tříletá lhůta k uplatnění nároku u soudu. Z obsahu spisu neplyne, že by se účastníci dohodli o posunu počátku promlčecí lhůty, jak tvrdí dovolatel, ani žádná jiná skutečnost, z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik nové promlčecí lhůty. Rovněž nedošlo k uznání dluhu ( nad částku přiznanou odvolacím soudem) co do důvodu i výše, takže nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. Jestliže za této situace žalovaný námitku promlčení uplatnil, postupoval soud v souladu s ustanovením § 100 odst. 1 obč. zák., podle něhož v případě, že dlužník se dovolá promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Zbývá proto posoudit, zda v daném případě uplatnění námitky promlčení povinnou osobou nebylo namístě aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud ve své judikatuře zastává názor, že aplikace uvedeného ustanovení je při posuzování práv a povinností dle zákona o půdě možná, musí však být odůvodněna mimořádnými okolnostmi případu. Za takový případ by bylo možno považovat např.vyjádření povinné osoby, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuelně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění se strany povinného, podložený jeho reálným jednáním. Tak tomu však v daném případě nebylo. Výzvu k poskytnutí náhrady podle ustanovení § 20 zákona o půdě učinil žalobce podle zjištění soudu prvního stupně v roce 1991 ( výzva je sepsána dne 21.8.1991). Z žádného důkazu ve spisu nevyplývá, že by žalovaný uznával nárok žalobce nad částku přiznanou rozsudkem odvolacího soudu . Naopak žalobce ve výpovědi před soudem prvního stupně dne 14.1.2000 uvedl, že žalovaný v podstatě uznával jeho nárok, nikoli však výši. Nabídku žalovaného na "kompenzaci ve strojích" považoval žalobce za nepřijatelnou.

Dovolací soud nespatřuje za této situace v okolnostech případu důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy. Nebylo prokázáno, že by žalovaný svým jednáním utvrzoval žalobce v domnění, že mu poskytne náhradu v celé jím požadované výši. Žalobce si naopak musel být nejméně od roku 1992 vědom toho, že žalobce nepovažuje jeho nárok za dostatečně prokázaný zejména z hlediska výše. Na běh promlčecí lhůty pak nemá vliv ani okolnost, že žalovaný se výslovně nevyjádřil, že nárok žalobce neuznává - právě nečinnost povinného poté, kdy měl začít ze zákona plnit, opravňuje věřitele k uplatnění nároku u soudu. Šlo tedy dle názoru dovolacího soudu o obvyklou situaci, kdy žalobce musel zvážit, zda má své právo uplatnit u soudu. Pokud tak v promlčecí lhůtě neučinil, a k podání žaloby přistoupil až poté, kdy zjistil, že žalovaný je v likvidaci, dopadají na něj následky promlčení stanovené občanským zákonem, jak je shora uvedeno.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo v důsledku toho zamítnuto (§ 243b odst. 1, věta před středníkem o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, jenž by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru