Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2759/2015Usnesení NS ze dne 20.10.2015

HeslaVlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2759.2015.1
Dotčené předpisy

čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 210/16 ze dne 12.04.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2759/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. V. S., CSc., P., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 194.766,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 115/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2014, č. j. 22 Co 367/2014-283, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce (vlastník „domu v k. ú. N. v obci P.“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal zaplacení částky 194.766,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. června 2004 do 31. března 2006 způsobené regulací nájemného z bytu, o velikosti 2+1 a výměře 57,5 m2, který se nachází ve třetím nadzemním podlaží předmětného domu.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. dubna 2014, č. j. 13 C 115/2007-251 (poté, co k odvolání žalobce jeho předchozí /zamítavý/ rozsudek ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 13 C 115/2007-44, byl ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou zrušen výrokem II. usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího soudu ze dne 28. května 2009, č. j. 22 Co 56/2009-91, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 26.764,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, ohledně zbývající částky 168.002,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 22 Co 367/2014-283, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně napadené částky 146.142,- Kč s příslušenstvím (dále jen „potvrzující výrok“) a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně nastolené otázky výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž odvolací soud vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013 a ze 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1008/2014, a z 24. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 1197/2014), z 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, či ze 14. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 158/2015).

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 20. října 2015

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru