Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2734/2012Rozsudek NS ze dne 28.05.2013

HeslaVýpověď z nájmu bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2734.2012.1
Dotčené předpisy

§ 711 odst. 5 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2474/13 ze dne 01.10.2013 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2734/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce D. V., bytem P. 8, T. 115/22, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti žalované městské části Praha 8, se sídlem Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 13 C 76/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č.j. 51 Co 277/2011-372, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2011, č.j. 13 C 76/2008-320, určil, že výpověď z nájmu bytu daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 5. 12. 2007 (dále též jen „Výpověď“ ) je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2012, č.j. 51 Co 277/2011-372, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč.zák.), dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť byla podána opožděně. Po zopakovaní důkazu doručenkou vzal za prokázáno, že dne 3. 1. 2008 byla žalobci na adresu jeho bydliště doručována zásilka obsahující Výpověď, že téhož dne mu bylo oznámeno její uložení na poště, že již tento den byla rovněž připravena k vyzvednutí a že žalobce si ji na poště vyzvedl dne 4. 1. 2008. Na tomto skutkovém pokladě uzavřel, že prvotním předpokladem přezkoumání platnosti Výpovědi, je posouzení, zda žalobce dodržel zákonnou prekluzivní šedesátidenní lhůtu stanovenou v § 711 odst. 5 obč.zák. pro podání žaloby na neplatnost výpovědi z nájmu bytu, po jejímž uplynutí je vyloučeno, aby soud její platnost posuzoval (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2813/2007, a ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 26 Cdo 2693/2009). Vzhledem k tomu, že výpověď z nájmu bytu je jednostranným adresovaným hmotněprávním úkonem, nastává (ve smyslu § 45 odst. 1 obč.zák.) jeho účinnost okamžikem, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta (tj. kdy má možnost se s ním seznámit, tj. buď samotným převzetím písemného úkonu adresátem nebo jeho vhozením do poštovní schránky adresáta či vhozením oznámení o uložení zásilky na poště do jeho poštovní schránky). Jestliže v dané věci bylo žalobci dne 3. 1. 2008 vhozeno oznámení o uložení zásilky (obsahující Výpověď), počala běžet šedesátidenní lhůta dne 4. 1. 2008 a skončila dne 3. 3. 2008. Pokud žalobce podal žalobu dne 4. 3. 2008, učinil tak opožděně (jak ostatně namítal žalovaný již v průběhu řízení před soudem prvního stupně), a soud proto nemohl platnost Výpovědi přezkoumávat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že se nezabýval tím, zda měl objektivně možnost se seznámit s obsahem zásilky (odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp.zn. 29 Odo 805/2006) a že v tomto směru „patřičným způsobem nezjistil skutkový stav“. Uvádí, že dne 3. 1. 2008 byl v zaměstnání, z něhož se vrátil domů a seznámil s oznámením o uložení zásilky v době, kdy pošta neměla otevřeno (neměl tedy objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit), že však jednal bez prodlení a zásilku si vyzvedl hned následující den, tj. při nejbližší možné příležitosti. Odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování případu uplatnil „přepjatý formalismus“ a nerespektoval tak rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 224/98, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 287/96. Dále namítá, že odvolací soud nijak nevysvětlil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že v tomto konkrétním případě došlo vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky k objektivní možnosti žalobce seznámit se s obsahem doručovaného právního úkonu, a že rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2478/2009). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad jeho vykonatelnosti.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vydáno dne 10. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.

Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatel námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je (z důvodů uvedených v dovolání) nepřezkoumatelné. Řízení však namítanou vadou netrpí, neboť při posuzování počátku běhu šedesátidenní lhůty odvolací soud vycházel z ustálené soudní praxe (podrobněji níže), že již vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s jejím obsahem. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že není zřejmé, jaké úvahy vedly odvolací soud k závěru, že v tomto konkrétním případě nabyl vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky objektivní možnost seznámit se z obsahem doručovaného právního úkonu.

Dovolatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žaloba na určení neplatnosti byla podána až po marném uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu § 711 odst. 5 obč.zák. Jeho námitky v tomto směru sice částečně naplňují i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., ve svém důsledku však směřují proti právnímu závěru, že hmotněprávní účinky Výpovědi nastaly již vhozením oznámení o uložení zásilky na poště do poštovní schránky. Dovolací soud se proto zabýval posouzením věci z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 711 odst. 3 věty první obč.zák. výpověď pronajímatele z nájmu bytu musí být písemná a musí být doručena nájemci. Žalobu na určení neplatnosti výpovědi může nájemce podat v šedesátidenní prekluzivní lhůtě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 07. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2195/2011), jež začíná běžet ode dne doručení výpovědi (§ 711 odst. 5 obč.zák.).

Výpověď z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel, a který je adresován nájemci. Judikatura i právní teorie (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459, komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 381 s. a dále například rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 864/2004 a z 29. 6. 2004, sp.zn. 28 Cdo 72/2004) se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením zásilky, obsahující projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.

Občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 238/2008). Z žádného zvláštního ustanovení o nájmu bytu, a to ani z těch, jež lze považovat za kogentní, nevyplývá, že by aplikace § 45 odst. 1 obč.zák. byla při doručování výpovědi z nájmu bytu vyloučena. Je-li jednostranný hmotněprávní úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly.

Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, již citované rozsudky sp.zn. 26 Cdo 238/2008 a sp.zn. 26 Cdo 864/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp.zn. 26 Cdo 278/2011) měl-li nájemce na základě oznámení pošty objektivně možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky výpovědi v okamžiku, kdy i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky (a tudíž i s výpovědí z nájmu bytu) nevyužil.

Jsou-li účinky doručení hmotněprávního úkonu spojeny s okamžikem, kdy byla zásilka uložena u pošty, měl-li adresát takovéhoto úkonu objektivně možnost se s ní seznámit, i když tak (před jejím vrácením odesílateli) neučinil, a to bez ohledu na délku doby, po níž byla zásilka u pošty uložena, pak okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní úkon je třeba považovat za perfektní (doručený) okamžikem, kdy se adresát tohoto úkonu měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2988/2011.

V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (který v tomto směru nebyl dovoláním zpochybněn) se žalobce v době doručování Výpovědi zdržoval v místě svého bydliště, protože však nebyl zastižen, byla mu zásilka obsahující Výpověď dne 3. 1. 2008 uložena u pošty, což mu bylo poštou oznámeno a byl vyrozuměn, že si ji může (téhož dne) vyzvednout. Tímto okamžikem se zásilka dostala do sféry jeho dispozice, hmotněprávní úkon, jež obsahovala, se stal perfektním, a bylo již jen na vůli žalobce, kdy (a zda vůbec) se s ní opravdu seznámí. Okolnosti, pro které si (dle svého tvrzení) zásilku nevyzvedl již dne 3. 1. 2008, jsou subjektivní povahy a pro uvedený závěr jsou irelevantní (odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že v tomto směru nedostatečně zjistil skutkový stav). Posledním dnem pro doručení žaloby na určení neplatnosti Výpovědi soudu bylo tedy pondělí 3. 3. 2008. Závěr odvolacího soudu, že žaloba došlá soudu dne 4. 3. 2008 byla podána až po uplynutí šedesátidenní lhůty stanovené v § 711 odst. 5 obč.zák., je proto správný. Nad rámec uvedeného je možno podotknout, že tento závěr není ani v rozporu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), a skutečnost, že dovolatel vycházel z nesprávného data počátku lhůty a vyčkával s podáním žaloby až na poslední den takto chybně určené lhůty (přičemž ve skutečnosti se jednalo již o den následující po uplynutí správně stanovené lhůty), jde k jeho tíži.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči procesně neúspěšnému dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru