Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2720/2004Rozsudek NS ze dne 14.12.2005*Držba. Ochrana držitele.

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2720.2004.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 129 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2720/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. Š., zast. advokátkou, proti žalované A. Š., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 157/2003, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.6. 2004, čj. 13 Co 148/2004-75, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, čj. 13 Co 148/2004-75 změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 2003, čj. 16 C 157/2003-56, jímž tento soud uložil žalované vyklidit byt č. 21 o velikosti 4+1 s příslušenstvím, v 7. nadzemním podlaží budovy čp. 1216 v P., K. 21, a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování, tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že nájemkyní sporného bytu byla od roku 1994 matka účastníků D. Š. a od roku 2002 se stala vlastnicí předmětného bytu. Žalovaná žila se svojí matkou v uvedeném bytě ve společné domácnosti a její právo v bytě bydlet bylo odvozováno od vůle její matky. D. Š. darovala předmětný byt (bytovou jednotku) v březnu 2002 žalobci (synovi) s tím, že v její prospěch bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného užívání celého bytu po dobu 50 let.

Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že oprávněný z věcného břemene, jemuž svědčí právo užívat byt, má stejná práva jako vlastník (§ 130 odst. 2 obč. zákoníku). Má mj. právo umožnit užívání bytu manželovi, event. i jiným členům své rodiny, pokud tím nedojde k nedovolenému rozšíření jeho práv ve prospěch dalších osob. Po darování bytu žalobci a zřízením věcného břemene ve prospěch dárkyně (matky účastníků) se na jejím právu užívat byt nic nezměnilo a totéž platí i o žalované, neboť z výpovědi matky účastníků nebylo možné dovodit, že by svůj souhlas s bydlením žalované v předmětném bytě odvolala; taktéž žalobce, užívá-li předmětný byt, neužívá jej z titulu svého vlastnictví, ale pouze na základě souhlasu své matky.

Vzhledem k uvedenému rozhodl odvolací soud tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 13. 10. 2004 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a podává ho z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť podle jeho názoru dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění dovolání žalobce především uvedl, že podle jeho názoru odvolací soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace na straně vlastníka (žalobce), s čímž žalobce nesouhlasí.

Odvolací soud zejména dovodil, že oprávněný z věcného břemene má shodná práva jako vlastník (§ 130 odst. 2 obč. zákoníku). Má proto právo si uspořádat bytové poměry ve vztahu k dalším členům své rodiny, aniž by vlastník mohl jakýmkoliv způsobem výkon práva věcného břemene napadat. Domáhat se vyklizení bytu ve vztahu k žalované by proto měla matka účastníků.

Žalobce se domnívá, že tímto závěrem odvolací soud zpochybňuje institut vlastnického práva a jeho obsah podle ust. § 123 obč. zákoníku. Právo nakládat s předmětem vlastnictví by tak bylo odvolacím soudem popřeno. S ohledem na omezení dané smlouvou o zřízení věcného břemene by se žalobce nemohl domáhat vyklizení bytu vůči své matce, vůči jiným osobám však nemohl svá práva, která vlastnické právo obsahuje, ztratit.

Dále žalobce v dovolání uvedl, že nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, podle níž nebylo zřejmé, že by matka účastníků svůj souhlas k tomu, aby žalovaná nadále bydlela v bytě, odvolala. Do protokolu o výslechu matka účastníků dne 31. 10. 2003 mj. uvedla, že „po uzavření smlouvy (darovací) se se žalovanou domlouvali, aby se přestěhovala do druhého pokoje, ona nechtěla….Já sama jsem žalované sehnala i nový byt“. Z dalšího obsahu výpovědi vyplývá, že matka neměla nic proti tomu, aby žalovaná v bytě bydlela, ale v jiném pokoji. Dovolatel má za to, že žalovaná nemůže odvozovat své právo na bydlení od práva své matky, protože mezi nimi není shoda o tom, jak bytovou potřebu uspokojovat. Tímto rozporem se odvolací soud nezabýval. Dovolatel má za to, že žalovaná svůj právní titul k bydlení ztratila.

S ohledem na uvedené proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobu, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního ve věci samé tak, že žalobu zamítl.

V dovolání dovolatel uvedl, že dovolání podal z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. proto, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.

Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout, že posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z obsahu dovolání především vyplývá, že dovolatel je toho právního názoru, že odvolací soud zamítl žalobu z důvodu nedostatku aktivní legitimace na jeho straně, tj. nesouhlasí s názorem, že jako vlastník bytu by se nemohl domáhat jeho vyklizení žalovanou, která odvozuje právo bydlení v předmětném bytě od práva matky, jíž svědčí právo užívání na základě smlouvy o zřízení věcného břemene a od jejího souhlasu s užíváním bytu žalovanou.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že D. Š., matce účastníků, svědčí v důsledku zřízení věcného břemene v její prospěch, poté co předmětný byt, který byl v jejím vlastnictví, darovala žalobci, právo užívat bezplatně celý předmětný byt. Na základě toho je oprávněna umožnit užívání bytu např. i jiným členům rodiny, v tomto případě své dceři (žalované), která odvozuje své právo užívání bytu od souhlasu své matky s tímto užíváním.

Podle § 126 odst. 1 obč. zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§ 126 odst. 2 obč. zákoníku).

Z uvedeného vyplývá, že nositelem uvedeného oprávnění je vlastník, a v případě držby (§ 129 obč. zákoníku), popř. detence i držitel či detentor (nájemce, uživatel).

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že D. Š. užívá předmětný byt na základě věcného břemene spočívajícího v bezplatném užívání celého bytu po dobu 50 let a tato doba dosud neuplynula.

Žalovaná v předmětném bytě bydlí na základě souhlasu D. Š., která je její matkou; v řízení nebylo prokázáno, že by tento souhlas byl odvolán, popř. že by žalovaná užívala byt nad rozsah vymezený věcným břemenem. Za odvolání souhlasu s užíváním bytu nelze pokládat dovolatelem tvrzené neshody D. Š. a žalované o tom, který pokoj bude v bytě žalovaná nadále užívat.

Na základě tohoto skutkového stavu je zřejmé, že aktivní věcná legitimace v řízení o žalobě na vyklizení žalované z předmětného bytu svědčí uživatelce bytu D. Š., které na základě zřízeného věcného břemene přísluší užívat byt, a nikoliv vlastníku bytu, tj. žalobci (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000). V rámci užívání bytu na základě věcného břemene je D. Š. též oprávněna umožnit užívání bytu např. členům své rodiny, v daném případě zletilé dceři.

Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobce správně a proto není naplněn dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněný dovolatelem.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému podle spisu žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2005

JUDr. Ing. Jan Hušek,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru