Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2719/2018Usnesení NS ze dne 22.05.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2719.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2719/2018-246

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalovaným 1. J. B., narozenému XY, 2. V. B., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, o 641.661 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 78/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2017, č. j. 18 Co 260/2017-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce napadl dovoláním výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni (odvolací soud) ze dne 13. 9. 2017, č. j. 18 Co 260/2017-168, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu

Plzeň-sever (soud prvního stupně) ze dne 27. 4. 2017, č. j. 3 C 78/2016-133, v části, v níž zamítl žalobu o zaplacení 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 13. 10. 2015 do zaplacení z této částky (dále odvolací soud potvrdil výrok, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit 141.661 Kč; zrušil rozsudek v části, v níž zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 141.661 Kč a výrok o náhradě nákladů řízení, věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení - v dalším řízení pak odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 18 Co 27/2018-231, ve znění usnesení ze dne 28. 5. 2018, č. j. 18 Co 27/2018-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 3 C 78/2016-183, a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně i úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 141.661 Kč od 13. 10. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů).

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přípustné.

Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem tak zpochybňuje i prostřednictvím skutkových námitek (zejména ve vztahu k závěrům o vůli účastníků při uzavírání smlouvy o nájmu a okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu jejich volného hodnocení zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Lze však konstatovat, že soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci, jejich skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad.

Rovněž námitkami, že odvolací soud zatížil řízení vadami (překvapivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí), uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, který neposuzoval žádnou skutečnost, která by již nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, není překvapivé a je odůvodněno v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.

Dovolatel vztáhl vylíčení přípustnosti dovolání zejména k otázce, zda podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem absolutní neplatnosti smlouvy podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Na této otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, že smlouva o nájmu souboru reklamních ploch na obvodových zdech budovy žalovaných je absolutně neplatná pro podvodné jednání žalobce (který měl využít omylu žalovaných), ale na neplatnost této smlouvy usoudil z toho, že se příčí dobrým mravům (§ 6, 580, 588 o. z.). Přitom k otázce dobrých mravů, zejména k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, za jakým účelem a jaká byla vůle účastníků, provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování a jeho skutkové závěry převzal i odvolací soud. Odvolací soud v rámci své úvahy pečlivě zohlednil a zvážil všechny okolnosti jak na straně žalobce, tak na straně žalovaných, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Lze souhlasit s dovolatelem, že okolnost, že neměl živnostenské oprávnění, že byl ve střetu zájmů se svým zaměstnavatelem, ani okolnost, že ujednání, které ho opravňovalo dát předmět nájmu do podnájmu, měl dopsat do textu smlouvy až po jejím podpisu žalovanými, nemá za následek neplatnost smlouvy, přehlíží však, že tyto okolnosti hodnotil odvolací soud pouze při posouzení otázky dobrých mravů a jen na jejich existenci svůj závěr o neplatnosti smlouvy nezaložil.

Není-li závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu je právním jednáním odporujícím dobrým mravům (a dovolatel navíc tento právní závěr napadl jen prostřednictvím skutkových námitek a ani řádně u této otázky nevymezil přípustnost), zjevně nepřiměřený, obstojí (již proto) jeho závěr o neplatnosti smlouvy. Dovolací soud se tudíž nezabýval (pro nadbytečnost) dalšími v dovolání vznesenými otázkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost dalších závěrů odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy (a které odvolací soud uvedl jako argument „navíc“). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016 a judikaturu v nich citovanou), byť některé závěry odvolacího soudu nejsou správné (např. o neurčitě vymezeném předmětu nájmu).

Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné uvést, že v případě platnosti předmětné smlouvy o nájmu, by se soud musel (s ohledem na tvrzení a námitky žalovaných) zabývat jednak právní povahou nároku na „odstupné“ (zřejmě by podle obsahu smlouvy nešlo o odstupné ve smyslu § 1992 a násl. o. z., ale o smluvní pokutu podle § 2048 o. z.) a dále i tím, zda se tento nárok žalobce – s ohledem na zjištěné okolnosti – nepříčí dobrým mravům, a zde by jeho závěry o jednání v rozporu s dobrými mravy s ohledem na skutková zjištění, evidentně rovněž obstála. Navíc nelze ani přehlédnout, že nárok žalobce by v případě platnosti smlouvy byl vždy spojen až s ukončením nájmu (před uplynutím sjednané doby nájmu) a to pro porušení povinností pronajímatele (žalovaných). Dopis žalovaných ze dne 28. 3. 2015 však za výpověď (jednostranné hmotněprávní jednání) považovat nelze, z jeho obsahu je patrné, že jde o návrh žalovaných na částečné ukončení nájmu dohodou (jen ohledně části předmětu nájmu), kterou však žalobce neakceptoval. K ukončení nájmu mohlo dojít až výpovědí žalobce dopisem ze dne 15. 2. 2016, tedy v době, kdy však žalovaní již předmět nájmu, a to ani částečně, jiné osobě nepronajímali.

Protože dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud ho podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2019

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru