Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2707/2017Usnesení NS ze dne 21.09.2017

HeslaSmlouva nájemní
Neplatnost právního úkonu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2707.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2707/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně GROUP 3D s.r.o., se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1657, IČO: 27129829, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o zaplacení částky 2.514.321,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 225/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 19 Co 277/2016-462, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.514.321,- Kč s příslušenstvím z titulu investic, které vložila do jeho majetku – objektu, který je ze stavebnětechnického hlediska jedinou budovou (dále jen „budova“) – bez právního důvodu, neboť je neplatná smlouva o nájmu uzavřená mezi účastníky dne 3. května 2009 (dále jen „Nájemní smlouva“), na jejímž základě si od žalovaného pronajala v ní specifikované nebytové prostory v přízemí zadní části budovy (dále jen „předmětné nebytové prostory“), do nichž uvedené finanční prostředky investovala.

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 42 C 225/2012-273, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok II.) a účastníků (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. 19 Co 277/2016-462, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a změnil v nákladových výrocích II. a III. jen tak, že výše nákladů státu činí 6.928,30 Kč a nákladů žalovaného činí 219.908,- Kč; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu.

Především však nelze ztratit ze zřetele, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Oproti zjištěnému skutkovému stavu (předmětné nebytové prostory byly kolaudovány v roce 1983 jako restaurace a nezkolaudováno zůstalo pouze později realizované obestavění ochozu) však dovolatelka v dovolání vyšla z jiného skutku, a to že Nájemní smlouvou byl pronajat „absolutně nezkolaudovaný prostor a nikoliv prostor určený kolaudačně k jinému než sjednanému účelu“. Vady řízení pak uplatnila zejména námitkou, že odvolací soud ji nepoučil podle § 118a o.s.ř. o tom, že je povinna prokazovat nemožnost plnění v souvislosti s kolaudačním stavem celého objektu, a vzhledem k tomu jí „neumožnil nést důkazní břemeno o existenci této nemožnosti plnění“, a proto „jeho rozhodnutí trpí vadnou překvapivostí“, jakož i námitkou, že měla být včas poučena podle § 118a odst. 2 o.s.ř., „pokud by vypořádání naznačeným způsobem nevzniklého /či zaniklého/ právního vztahu nemělo být správně provedeno podle zásad bezdůvodného obohacení, ale podle zásad o náhradě škody“. K naposledy uvedené námitce lze uvést, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností (viz § 79 odst. 1 o.s.ř.). V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura). V poměrech dané věci se uvedené názory uplatní následovně. Z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě právní důvod jednoznačně vyplynul a vzhledem k závěru o platnosti Nájemní smlouvy a ke smluvnímu ujednání, že dovolatel bude do předmětných nebytových prostor investovat na vlastní náklady a na žalovaném nebude uplatňovat žádné finanční nároky, nebyla namístě úvaha o náhradě škody a tudíž ani poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř.

Při posuzování dovolacích námitek uplatněných v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. a podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).

Nájemní smlouva byla uzavřena dne 3. května 2009, tedy až poté, co změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. bylo ustanovení § 3 odst. 2 ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěno. Byť tedy i nadále platilo, že stavby (tj. i nebytové prostory) bylo možno užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemělo ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. s účinností od 19. října 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jeho porušením již nebylo možné spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, z 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, z 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. srpna 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14/, z 21. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2211/2014, a ze 17. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 4139/2016).

Právní názor, že na neplatnost Nájemní smlouvy nelze usoudit z toho, že nebytové prostory nebyly kolaudovány k sjednanému účelu užívání, je výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit.

Předkládala-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu též řešení otázky vypořádání investic z (případně) neplatné či pro nemožnost plnění zaniklé smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež jsou kolaudačně nezpůsobilé, pak nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá, ač se k ní odvolací soud „nad rámec shora uvedeného“ vyjádřil pro případ, že Nájemní smlouva by byla neplatná.

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k těmto výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž v této části nebylo o tyto náležitosti doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatelka, avšak pouze formálně, naznačila, že dovolání i proti nim podává.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru