Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2686/2020Usnesení NS ze dne 14.12.2020

HeslaVady podání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2686.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2686/2020-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Heimstaden Czech s.r.o. (dříve RESIDOMO, s.r.o.), se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 2582/3, IČO: 05253268, zastoupené Mgr. Lucií Kempnou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalované A. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 119/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2019, č. j. 11 Co 247/2019-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2019, č. j. 11 Co 247/2019-89, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 1192/2020). Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).

Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatelka nevyhověla. K dovolacímu přezkumu předložila jednak otázku zdánlivosti výpovědi z nájmu tam označeného bytu, kterou jí dala žalobkyně dne 29. ledna 2018, a jednak otázku, zda výkon práva žalobkyně realizovaný podáním žaloby na vyklizení bytu je či není v rozporu s dobrými mravy. Ohledně přípustnosti dovolání, patrně ve vztahu k oběma nastoleným otázkám, však pouze obecně konstatovala, že „dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.“. Přitom ani z jeho celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovodit, že by v dané věci šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že předložené právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména zdůrazněním svých osobních poměrů), neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat, neboť vyjádření se minulo důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, a proto bylo pro rozhodnutí o dovolání bezvýznamné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 12. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru