Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2629/2020Usnesení NS ze dne 01.12.2020

HeslaDovolání
Vady podání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2629.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2629/2020-105

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce M. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Neklance 904/26, proti žalovanému A. N., bytem XY, o zaplacení částky 221.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 61/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 26 Co 218/2019-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 26 Co 218/2019-86 (k němuž se žalovaný písemně vyjádřil), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř považuje ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).

Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatel nevyhověl, neboť v úvodu dovolání pouze obecně konstatoval, že jej podává „dle ustanovení § 237 a v souladu s ust. § 241a o. s. ř. z následujících důvodů“,av podstatě v závěrečné části dovolání zdůraznil účel smluvní pokuty popsaný v usnesení Nejvyššího soudu ze 13. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 713/2012. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však již není zřejmé, při řešení které z řešených otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a o kterou „konkrétní“ rozhodovací praxi jde), která z nastolených otázek je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo kterou z nich považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou, či která, dovolacím soudem již vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními v něm řešenými právními otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18. července 2017, sp zn. 26 Cdo 2408/2017). Pouhý odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 713/2012, a v něm přijatý závěr týkající se účelu smluvní pokuty, bez současného uvedení (či alespoň naznačení) jednoho z kritérií přípustnosti předpokládaných ustanovením § 237 o. s. ř., takto nastolenému požadavku rovněž nevyhovuje. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí účelem smluvní pokuty výslovně ani nezabýval; v dovolacím řízení však lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry přezkoumávat nelze. Konečně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že řešenou právní otázku měl odvolací soud posoudit jinak (než jak ji posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Pro úplnost zbývá dodat, že výše uvedeným požadavkům alespoň z části ani vyhovět nemohl, neboť namítl-li rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména obsahu článku IV. odstavce 4.6. Dohody o převodu družstevního podílu – členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ze dne 30. června 2016 uzavřené mezi žalovaným aj. N. jako převodci a jím jako nabyvatelem /dále jen „Dohoda“/), neuplatnil v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, či z 18. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 1792/2018). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti tudíž mají oporu v Dohodě a odpovídají tomu, co běžně soudy z obdobných písemností zjišťují.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 12. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru