Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2615/2012Rozsudek NS ze dne 23.04.2013

HeslaNájem
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2615.2012.1
Dotčené předpisy

§ 667 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2615/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M-SPO s. r. o., IČ 265 12 459, se sídlem Praha 8 – Čimice, Ke hřišti 62/28, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem Příbram II, Střelecká 26, proti žalovanému městu Příbram, se sídlem Příbram I, Tyršova 108, zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Příbram I, Pražská 140, o zaplacení částky 3.097.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 65/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 24 Co 121/2012-252, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59.429,- Kč, k rukám JUDr. Tomáše Samka, advokáta se sídlem Příbram I, Pražská 140, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 3.091.428,- Kč s příslušenstvím za zhodnocení níže specifikovaného předmětu nájmu a částku 6.250,- Kč představující přeplatek na nájemném za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2009 (tj. celkem 3.097.678,- Kč).

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) – poté, co usnesením ze dne 24. 3. 2010, č. j. 13 C 65/2009-119, zastavil řízení ohledně částky 6.250,- Kč – rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j. 13 C 65/2009-220, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 3.091.428,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech řízení mezi účastníky.

Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 16. 6. 2005 nájemní smlouvu (dále jen ,,Smlouva“) na dobu určitou deseti let s účinností od 1. 6. 2005, jejímž předmětem bylo „zařízení letního kina, které se nachází ve sportovním areálu N. r. v k. ú. P.“ (dále též jen „předmětné prostory“ nebo „předmět nájmu“), že výše nájemného činila 15.000,- Kč ročně, že sjednaným účelem nájmu bylo pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících k zábavě, reklamní činnosti a marketingu a provozování letního kina, že předmětné prostory nebyly k tomuto sjednanému účelu nájmu plně způsobilé z hlediska svého stavebně technického stavu, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že je nezbytné provést v předmětných prostorách rozsáhlé úpravy (specifikované v čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy) a zavázala se je provést – po písemném odsouhlasení rozpočtu na jednotlivé opravy a rekonstrukce ze strany žalovaného (pronajímatele) – na vlastní náklady a bez nároku na jejich náhradu, že si žalovaný ve Smlouvě vymínil, že žalobkyně nesmí provádět na předmětných prostorách bez jeho souhlasu žádné jiné změny (s výjimkou činností uvedených čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy, k nimž měla písemný souhlas žalovaného) kromě jejich běžné údržby, a že Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož je možné ukončit nájemní poměr výpovědí bez uvedení důvodů s tříměsíční výpovědní lhůtou. Rovněž vzal za prokázáno, že po provedení rekonstrukčních prací žalobkyní byl zahájen provoz letního kina dne 30. 7. 2005, přičemž některé práce byly na předmětných prostorách prováděny i po tomto datu, že dne 23. 9. 2008 zaslal žalovaný žalobkyni výpověď z nájmu předmětných prostor, že dne 2. 1. 2009 předala žalobkyně předmětné prostory žalovanému a dopisem ze dne 5. 1. 2009 jej vyzvala k zaplacení částky 3.091.428,- Kč z titulu zhodnocení předmětu nájmu. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Především konstatoval, že ve světle názorů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 by žalobkyně sice nebyla oprávněna se domáhat protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu ve smyslu § 667 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť se zavázala provést úpravy předmětných prostor ve vlastní režii a bez nároku na náhradu vynaložených nákladů, avšak dospěl k závěru, že v souzené věci je nutno aplikovat ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1222/2007). V opačném případě by – z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku – došlo k založení nerovnosti obou smluvních stran i k rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.; soud prvního stupně proto ujednání, jímž se žalobkyně zavázala provést úpravy předmětných prostor bez nároku na náhradu zhodnocení předmětu nájmu, posoudil jako neplatné ve smyslu § 574 obč. zák., ale i ve smyslu § 3 obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 24 Co 121/2012-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co doplnil dokazování, vzal rovněž za zjištěno, že bezprostředně po zahájení provozu letního kina se začaly objevovat stížnosti obyvatel města P. na obtěžování hlukem a na rušení nočního klidu a že žalobkyni byly v této souvislosti uloženy ve správním řízení dvě pokuty, neboť hluk z veřejných produkcí překračoval povolené hygienické limity. Odvolací soud – poté, co dovodil, že mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah, na který však převážně dopadají ustanovení § 663 a násl. obč. zák. – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Konstatoval, že pokud se žalobkyně ve Smlouvě dobrovolně zavázala k náhradě nákladů spojených s konkrétními úpravami předmětných prostor (viz čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy), došlo tímto ujednáním současně k vyloučení možnosti domáhat se po skončení nájemního poměru toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu; přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané v obdobné věci pod sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a uvedl, že nemá důvod se odchylovat od závěrů v něm vyslovených. Pokud jde o výše uvedené ujednání Smlouvy, dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že je nelze považovat za neplatné, neboť je projevem svobodné vůle smluvních stran. Při řešení otázky, zda se lze platně předem smluvně vzdát práva na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 obč. zák.) vyšel odvolací soud z rozhodnutí Nevyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 a především citoval v něm uvedený názor, že neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle § 574 odst. 2 obč. zák. může nastat jen ohledně těch budoucích nároků, které vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popř. jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně; tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako (neplatnou) dohodu o vzdání se budoucích práv (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 645/2001). Odvolací soud dále především zdůraznil, že v souzené věci se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, ale o úkon učiněný mezi dvěma rovnoprávnými subjekty (při zohlednění odbornosti žalobkyně a přiměřené míry jejího podnikatelského rizika), a proto by soudem prvního stupně poskytnutá ochrana ve smyslu § 574 odst. 2 obč. zák. zakládala nerovnost mezi subjekty tohoto obchodního závazkového vztahu. Uvedl, že žalobkyně uzavírala Smlouvu s vědomím, že nájemní poměr může skončit bez dalšího výpovědí ve tříměsíční výpovědní době, a nemohla proto mít žádnou jistotu, že nájemní poměr bude skutečně trvat po dohodnutou dobu 10-ti let; přesto se však zavázala, že provede na vlastní náklady změny na předmětu nájmu dle čl. IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy. Vyslovil názor, že nárok žalobkyně nelze konstruovat ani na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (neboť ochranu práva lze výjimečně s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít, nelze však toto právo bez opory v zákoně konstituovat) a současně vyložil, proč nelze Smlouvu považovat za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rekapituluje skutkové a právní závěry odvolacího soudu a vytýká mu, že nesprávně posoudil obsah Smlouvy, neboť jím učiněný výklad je v rozporu s „jazykovým projevem“ smluvních stran. Namítá, že účastníci výslovně vyloučili pouze její nárok na náhradu nákladů spojených s provedenou změnou na věci, avšak Smlouva již neobsahuje žádné ujednání ohledně nároku na zaplacení náhrady toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu; pro posouzení tohoto nároku je tak nutno použít poslední větu § 667 odst. 1 obč. zák. Poukazuje na rozdíl mezi pojmy „vynaložené náklady“ a „zhodnocení věci“, přičemž zdůrazňuje, že ujednání ve Smlouvě se nemůže vztahovat na její nárok na úhradu „protihodnoty zvýšení hodnoty věci“. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, neposuzoval uplatněný nárok v „jeho vlastním a samostatném kontextu okolností“ (na něž poukazuje). Dále namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil vztah účastníků jako obchodněprávní a poukazuje na to, že předmět nájmu převzala za účelem provozování své podnikatelské činnosti a nešlo tedy o činnost podřaditelnou pod zákonnou kategorii „zabezpečování veřejných potřeb“. Je toho názoru, že na vztah účastníků bylo „plně aplikovatelné“ ustanovení § 574 obč. zák., jak ostatně učinil i soud prvního stupně při své úvaze o neplatnosti dohody účastníků, kterou se měla žalobkyně vzdát svých práv, jež jí mohou v budoucnu teprve vzniknout. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalovaný se v obsáhlém vyjádření k dovolání především ztotožnil s napadeným rozhodnutím, podrobně zdůvodnil, proč považuje žalobkyní uplatněný nárok za nedůvodný, namítl, že v souzené věci nelze – z důvodů rozvedených ve vyjádření – použít ustanovení čtvrté věty § 667 odst. 1 obč. zák. a rovněž poukázal na čl. IV bod 2 písm. e) Smlouvy, dle něhož byla žalobkyně povinna předmět nájmu po ukončení nájemního poměru bez náhrady vyklidit a uvést do původního stavu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. dubna 2012. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.

Dovolatelka svými námitkami týkajícími se obsahu Smlouvy především brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že vůle účastníků Smlouvy směřovala k vyloučení její možnosti domáhat se po skončení nájemního poměru toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.); uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu vytýkat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.

Je třeba předeslat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek z 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení z 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004).

Při zjišťování obsahu smlouvy je nutno uplatnit i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod C 1108 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud výkladem článku IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy (jenž zní, že „nájemce je – po písemném odsouhlasení rozpočtu na jednotlivé opravy a rekonstrukce ze strany pronajímatele – povinen provést /tam specifikované/ opravy a rekonstrukce na vlastní náklady a bez nároku na náhradu těchto vynaložených nákladů“) dovodil, že citovaným ujednáním došlo současně i k vyloučení možnosti žalobkyně domáhat se po skončení nájmu toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu.

Dovolací soud se s tímto skutkovým závěrem ztotožňuje, neboť ani za pomoci výkladu tohoto smluvního ujednání dle pravidel vyjádřených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., a to i s přihlédnutím k vůli účastníků, nelze dovodit, že by jejich úmyslem bylo sjednat právo nájemkyně (žalobkyně) domáhat se po skončení nájemního poměru toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Nelze totiž přehlédnout, že pokud měla žalobkyně dle citovaného ujednání provést opravy a rekonstrukce předmětu nájmu nejen na „vlastní náklady“, ale též bez nároku na „náhradu vynaložených nákladů“, je tím bezpochyby vyloučena možnost žalobkyně domáhat se následně jakékoli kompenzace takových vynaložených nákladů; tím spíše pak nemůže požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci v důsledku jí provedených oprav a rekonstrukcí specifikovaných v článku IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy (srov. ustanovení § 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Vzhledem k tomu nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat (jak činí dovolatelka), že „neposuzoval žalobkyní uplatněný nárok v jeho vlastním, samostatném kontextu okolností, za kterých byla Smlouva uzavřena a které našly výraz v jejím obsahu“.

Napadené rozhodnutí spočívá dále na právním závěru, že ujednání obsažené v článku IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy není neplatné ve smyslu ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., přičemž dovolatelka uvedený závěr zpochybnila námitkou, že na vztah účastníků bylo „plně aplikovatelné“ ustanovení § 574 obč. zák.

Posléze uvedená námitka sice obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak v této souvislosti nelze opomenout, že soudní praxe je ustálena v názoru, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Výše citovanou obecnou výtku dovolatelky tudíž nelze pokládat za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Dovolací soud však – i přes výše uvedené – dodává, že odvolací soud při řešení předestřené otázky nepochybil. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku z 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněném pod C 5278 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání, proto nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud z názorů vyslovených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu při svém právním posouzení věci důsledně vycházel a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe (k tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007 a usnesení z 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008).

Zbývá dodat, že není důvodná ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně hodnotil vztah mezi účastníky jako obchodněprávní. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník nemá zvláštní úpravu vypořádání investic nájemce do pronajaté věci, a tudíž – s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku – obecná úprava obsažená v občanském zákoníku dopadá na nájemní poměr účastníků bez ohledu na to, zda má charakter obchodněprávní či občanskoprávní.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 48.815,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 8. ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 10.314,- Kč představující 21% DPH.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. dubna 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru