Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2595/2004Usnesení NS ze dne 26.10.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2595.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2595/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 11 C 42/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č.j. 14 Co 535/2003-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2003, č.j. 11 C 42/2002-22, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu čp. 1244 v G. ulici 25 v P. – Ř. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované uložil byt vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) neplatila žalobkyni (jíž svědčí právo hospodaření k předmětnému domu) dlouhodobě (déle než tři měsíce) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že ke dni podání žaloby činil její dluh 16.845,- Kč a že v průběhu řízení uhradila dlužné nájemné, nikoliv však poplatek z prodlení, ačkoliv jí byla k jeho zaplacení poskytnuta lhůta 15 měsíců a byla jí zdůrazněna nutnost úhrady celého dluhu včetně příslušenství. S ohledem na tuto skutečnost neshledal soud prvního stupně důvod pro aplikaci § 3 odst. 1 obč.zák. (odepření ochrany práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy); zohlednil sice nepříznivou sociální situaci žalované, avšak poukázal na to, že nezaplacení celého dluhu nemůže jít k tíži žalobkyně, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná žije v bytě se svým přítelem, který má příjem 15.000,-Kč měsíčně a podílí se na úhradě nákladů spojených s vedením domácnosti. Na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalované vázal na zajištění přístřeší, když neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání vyšší formy bytové náhrady.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č.j. 14 Co 535/2003-41, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výpovědí žalované, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že povinnost žalované k vyklizení je nutno vázat na zajištění náhradního bytu, neboť jsou pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné; tyto spatřoval v tom, že žalovaná, která má ve výchově jedno dosud nezletilé dítě, je částečně invalidní, že uhradila poplatek z prodlení, že její zdravotní stav i sociální situace jsou dlouhodobě nepříznivé a že vyklizením bez bytové náhrady by se ocitla v obtížně řešitelné situaci.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na ustanovení „§ 237 a násl. o.s.ř.“. Uvádí, že dluhy na nájemném vznikly v důsledku její těžké sociální situace, že je jediným členem domácnosti, který je výdělečně činný, že pečuje o dvě dcery, že její zdravotní stav je komplikovaný a že investice, které vložila se svým manželem do předmětného bytu, není schopna realizovat v nově přiděleném bytě. Odvolacímu soudu vytýká, že se v otázce důvodnosti žaloby ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a že jeho právní posouzení věci je nesprávné, neboť výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření poukázala na to, že žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě, že v roce 1995, 1997 a 2002 byly vůči ní podány žaloby na zaplacení dlužného nájemného, že jí byla v průběhu řízení v dané věci poskytnuta dlouhá lhůta k zaplacení poplatku z prodlení, jakož i na to, že žalobkyně vyšla žalované vstříc i tím, že nepodala proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání; navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosvadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 11. prosince 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. sice přípustné, avšak proti tomuto výroku dovolání evidentně nesměřuje (dovolatelka proti němu námitky nevznáší).

Ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).

Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané žalovanou, nedospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.).

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud, vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, se zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět žalobě pronajímatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu; zohlednil přitom okolnosti jak na straně žalobkyně, tak i na straně žalované. Tento postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, a pod č. 43, ročník 1999, dále např. rozhodnutí ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a ze dne 30. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001). Pokud pak dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že zamítnutí žaloby podle § 3 odst. 1 obč.zák. není namístě, a poukazuje na okolnosti uváděné v dovolání (jimž přikládá jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Se zřetelem k tomu nelze než učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2005

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru