Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2586/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

Heslaspolečenství vlastníků jednotek
Právní úkony
Výklad projevu vůle
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2586.2020.1
Dotčené předpisy

§ 35 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2586/2020-476

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalovanému T. B., bytem XY, zastoupenému Mgr. Ladislavem Peškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Karenova 1040/2, o vyklizení části bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 108/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2019, č. j. 91 Co 60/2019-413, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Ladislava Peška, advokáta se sídlem Praha 5, Karenova 1040/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) – poté, co jeho (v pořadí první) zamítavý rozsudek ze dne 17. února 2016, č. j. 9 C 108/2012-165, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. prosince 2016, č. j. 91 Co 80/2016-229, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 29. října 2018, č. j. 9 C 108/2012-316, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „prostor o výměře 17,2 m2 v 7. nadzemním podlaží domu na adrese XY, napravo od schodiště, který je označen jako místnost č. 02 na schématu, tvořícím nedílnou součást rozsudku“ (dále jen „předmětná místnost“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 16. října 2019, č. j. 91 Co 60/2019-413, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětné místnosti zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 30. září 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).

Vzhledem k právním závěrům učiněným odvolacím soudem a s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám bude předmětem dovolacího řízení výklad prohlášení vlastníka ze dne 3. září 1999, jímž byl dům rozdělen na jednotky (dále jen „Prohlášení“), tj. Prohlášení učiněného za účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 30. června 2000 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. tudíž dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem a § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).

Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C 1075 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Z řečeného vyplývá, že jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), avšak interpretace obsahu právního úkonu soudem podle výkladového pravidla upraveného v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014).

Uvedené teze se v poměrech prohlášení vlastníka, pro nějž byla v době, kdy bylo učiněno, stanovena pod sankcí absolutní neplatnosti písemná forma (viz § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. ve spojení s § 40 odst. 1 obč. zák.), prosadí tak, že pro výklad tohoto projevu vůle bude rozhodující jeho písemný text, resp. obsah k němu (obligatorně) přiložených půdorysů podlaží, popř. jejich schémat (§ 5 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.). Ze schématu podkroví (půdy) domu, připojeného k Prohlášení, jednoznačně vyplývá, že předmětná místnost byla dotčeným prohlášením vlastníka vymezena jako součást (bytové) jednotky č. 1710/25 (dále jen „jednotka“), jež je nyní ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud proto vyložil Prohlášení v intencích výkladových pravidel zakotvených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a neodchýlil se ani od zásad pro výklad právních úkonů formulovaných ustálenou judikaturou, považoval-li předmětnou místnost za součást jednotky (jako objektu vlastnického práva vymezeného Prohlášením). Nelze mu přitom úspěšně vytýkat, že v rámci výkladu písemně zachyceného projevu vůle nevzal na zřetel další okolnosti zdůrazňované v dovolání. Dotčené okolnosti (zejména faktické uspořádání místností v podkroví domu do jednotlivých funkčních celků a dále také účel, k němuž byla předmětná místnost dlouhodobě užívána) totiž nemohou vést k jinému vymezení jednotky, než jak to bylo učiněno Prohlášením. To platí i v případě, že by uvedené okolnosti svědčily pro závěr, že jednotky v domě byly vymezeny neurčitě nebo nesprávně (bytová jednotka je vymezena nesprávně např. i tehdy, zahrnuje-li podle prohlášení vlastníka rovněž místnost, která stojí mimo byt jako uzavřený funkční celek). Byly-li totiž jednotky – jako v tomto případě – zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. po 1. lednu 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. lednem 2014. Případné vady prohlášení (jímž byly v budově vymezeny jednotky) lze odstranit postupem podle § 1168 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, a ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněné pod č. 131/2016 a 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/).

Zbývá dodat, že napadený rozsudek ve skutečnosti nespočívá (nezávisí) na vyřešení procesní otázky, jíž nastolil dovolatel ve vztahu k posudku podanému ustanoveným znalcem. Výslech ustanoveného znalce nebyl totiž v tomto případě jediným, ba ani podstatným podkladem sporného výkladu Prohlášení a odvolací soud z něj nepřevzal žádný závěr, jenž by měl právní (a tedy nikoli skutkovou) povahu, jak se snaží dovolatel podsouvat. Kromě toho však nelze ani opomenout, že v daném případě ustanovený znalec – v konečném důsledku – ani neposuzoval skutečnosti, k nimž bylo třeba odborných znalostí, a jeho ustanovení v odvolacím řízení tedy nebylo vůbec zapotřebí. Případné pochybení ve způsobu, jakým odvolací soud znalce ustanovil, či nedostatky podaného (ústního) „znaleckého posudku“ tak ve skutečnosti nemohly mít na správnost napadeného rozsudku vliv.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru