Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2573/2000Rozsudek NS ze dne 24.01.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2573.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2573/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce

A/ J. D., a B/ J. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ L. F., a 2/ V. F., zastoupených advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Obce T., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 11C 134/94, o dovolání žalovaných a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.1.2000, čj. 27 Co 152/99-201, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21.5.1998, čj. 11 C 134/94-168, ve znění opravného usnesení ze dne 15.12.1998, zamítl návrh, jímž se žalobci domáhali rozhodnutí o přechodu vlastnického práva žalovaných k domu čp. 14 s příslušenstvím a pozemky č. 34 a č. 64 v katastrálním území T., a to na každého z žalobců jednou ideální polovinou. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č.229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), přičemž dospěl k závěru, že podmínky pro vyslovení přechodu vlastnictví podle tohoto ustanovení nebyly naplněny.

Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.1.2000, čj. 27 Co 152/99-201, připustil výrokem I. zpětvzetí žaloby, týkající se přechodu vlastnického práva k části původního příslušenství domu ( chléva), a řízení v této části zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě ve zbývající části vyhověl. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných a vedlejšího účastníka zaplatit žalobcům a České republice náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky pro postup soudu podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Žalobci prokázali, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě, nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 písm.a) zákona o půdě /tj. jedna ideální polovina ve vlastnictví J. D., a to v důsledku trestu propadnutí jmění/, a písm.p) zákona o půdě / tj. jedna ideální polovina, která patřila J. D. a kterou stát převzal bez právního důvodu/. Žalovaní jsou právními nástupci osoby, která nemovitosti získala od státu, jenž by jinak byl povinen žalobcům je vydat. Právní předchůdkyně žalobců získala dle závěrů odvolacího soudu předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, zejména v rozporu s vyhláškou č. 128/1984 Sb. Dohodnutá kupní cena, za niž matka žalobců nemovitost koupila, činila 24.377 Kč, spolu s úhradou za právo osobního užívání k pozemku zaplatila 30.357 Kč. Přitom dle tehdy zpracovaného znaleckého posudku činila kupní cena 34.377 Kč, cena práva osobního užívání pozemku činila 5.980 Kč. Kupní cena byla snížena na základě stanoviska ONV P., podle něhož obecná cena staveb byla nižší. Odvolací soud přitom nepovažoval za rozhodující, že nabývací smlouvou z 3.2.1986 koupila matka žalovaných od státu i jednu ideální polovinu nemovitostí, která na něj nepřešla, ani to, že v době uzavření smlouvy již neexistovala část původních staveb, které dle tvrzení žalobců žalovaní předtím rozebrali. I tak byla kupní cena nižší než cena dle cenového předpisu platného v době převodu, tj. vyhlášky č. 128/1984 Sb., a to o cca 30 %.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29.3.2000. Včasným dovoláním jej napadli žalovaní a vedlejší účastník.

Žalovaní opírají přípustnost dovolání o ustanovení § 238 odst.1 písm.a) o.s.ř. Vytýkají odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že dle znaleckého posudku nepřekročila obecná cena kupní cenu, a dále, že nevzal v úvahu investice, které jejich matka vložila do nemovitosti v době, která předcházela převodu, a to částku 6.996 Kč. Ta byla odečtena od kupní ceny. Kupní cena tedy nebyla nižší o 10.300 Kč, jak dovozoval odvolací soud, ale jen o 3.007 Kč. Žalovaní proto napadají rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník rovněž dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem, pokud dospěl k názoru, že matka žalovaných byla cenově zvýhodněna. Poukazuje na znalecký posudek R. Ž., která sice ocenila nemovitost částkou 34.377 Kčs, a částkou 5.980 Kčs právo osobního užívání, současně však ocenila zhodnocení nemovitosti částkou 6.996 Kčs. Podle názoru dovolatele je třeba brát v úvahu cenu sníženou o vložené investice. I vedlejší účastník pak dospívá k obdobným výpočtům jako žalovaní. Významným shledává rovněž vyjádření bývalého ONV P., který považoval nemovitost za neprodejnou, pokud by přesáhla obecnou cenu, jakož i to, že znalec J. J. nedospěl ve svém revizním posudku k vyšší částce, než předchozí znalkyně Ž. Rovněž vedlejší účastník navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").

Dovolání v zásadě splňují náležitosti stanovené v ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř. I když neobsahují výslovnou zmínku o tom, že se nevztahují na výrok I. odvolacího soudu, podle jejich obsahu lze usuzovat, že proti tomuto výroku nesměřují, a že se zaměřují jen na tu část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení. V tomto rozsahu jsou obě dovolání přípustná podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích důvodů, které lze podřadit podle jejich obsahu pod ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.

Odvolací soud uzavřel, že matka žalobců H. F. nabyla v roce 1986 předmětnou nemovitost od státu v rozporu s právními předpisy, což spatřoval ve skutečnosti, že budovy a jiné stavby, které patřily k předmětné nemovitosti, zakoupila za cenu nižší , než stanovily tehdy platné cenové předpisy (§ 8 odst.1 zákona o půdě.). Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že zakoupení nemovitosti za cenu nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy, nebylo v rozporu s nimi, protože tyto předpisy stanovily cenu maximální; současně však tato okolnost představuje samostatnou skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, a pokud její existence byla soudem zjištěna, sama o sobě zavazuje soud k vyslovení přechodu vlastnického práva podle tohoto ustanovení. Případným rozporem s právními předpisy, spočívajícím v převodu ideální poloviny patřící J. D. nevlastníkem, se dovolací soud nezabýval, protože tato otázka leží mimo rámec přezkumu, daného dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Posouzením ceny nižší než ceny, určené cenovými předpisy platnými v době převodu, se dovolací soud již mnohokrát zabýval. Podle jeho konstantní judikatury je tato samostatná skutková podstata, obsažená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, naplněna, pokud mezi cenou stanovenou uvedenými cenovými předpisy, a cenou kupní je zjištěn nezanedbatelný objektivní rozdíl. V daném případě dle nesporného zjištění soudů obou stupňů. která ostatně dovolatelé nenapadají, činila cena staveb, jež stát převáděl v roce 1986 do vlastnictví H. F., matky žalovaných, 34.377 Kčs, a cena práva osobního užívání pozemku činila 5.980 Kčs, úhrnem tedy 40.357 Kčs. Finanční odbor ONV P. vydal 3.2.1986 "prohlášení", že " nemovitost je v místě a v tomto čase neprodejná", a stanovil pro ni obecnou cenu včetně úhrady práva osobního užívání k stavebnímu pozemku č. 34 a pozemku č. 64 v katastrálním území T. částkou 30.357 Kčs. Tím ve skutečnosti poskytl slevu z ceny zjištěné dle cenového předpisu ve výši 10.000 Kčs.

I když stát byl oprávněn prostřednictvím svého příslušného orgánu stanovit za převáděný nemovitý majetek cenu nižší, než stanovily tehdy platné cenové předpisy, a to podle předpisů o hospodaření s národním majetkem, není tato okolnost z hlediska zjištění podmínek stanovených ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě rozhodující. Toto ustanovení totiž nehovoří o předpisech o hospodaření s národním majetkem, (majetkem ve vlastnictví státu), ale o předpisech cenových. Nehovoří ani o ceně obecné, ale jasně stanoví, že kupní cenu je třeba srovnat s cenou zjištěnou dle tehdy platných cenových předpisů.

Pokud jde o odpočet investic, údajně vynaložených matkou žalovaných na předmětnou nemovitost v době před její koupí, nutno konstatovat, že ve spisu ani nejsou důkazy o tom, zda tyto investice vynaložila ona, ani zda nebyly zohledněny mezi ní a vlastníkem jiným způsobem, např. výší úhrady za právo užívání bytu, dalších prostor a pozemků; v žádném případě to není zřejmé z uzavřené smlouvy. I kdyby však tato okolnost byla nepochybně prokázána, nemělo by to na posouzení věci vliv.

Možným odpočtem investic do nemovitosti, vynaložených kupujícím, se dovolací soud v souvislosti s výkladem ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě již zabýval. Např. v rozsudku ze dne 23.2.1999, čj. 28 Cdo 208/99-352, vyslovil názor, že pokud znalec při stanovení ceny nemovitosti odečetl výdaje, které žalovaní vynaložili na údržbu domu, nemá to vliv na stanovení ceny budovy. Bylo věcí prodávajícího a kupujícího, zda a jaké částky vynaložené kupujícími ( dosavadními nájemci budovy) vzájemně zohlední.

Dovolací soud ze shora uvedených důvodů shledal, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.dovolání zamítl.

Výrok o nákladech řízení odpovídá výsledku dovolacího řízení, podle něhož by nárok na náhradu nákladů tohoto řízení měli žalobci - těm však prokazatelné nároky dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek,

V Brně dne 24.ledna 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru