Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2517/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaPoplatky soudní
Zastavení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2517.2020.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2517/2020-754

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Karlově 13, IČO: 00228478, zastoupenému JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, K Bělidlu 13/35, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 134/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2019, č. j. 4 Cmo 175/2019-631, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2019, č. j. 4 Cmo 175/2019-631, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2019, č. j. 22 Cm 134/2009-617, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 26. dubna 2019, č. j. 22 Cm 134/2009-617, zastavil – z důvodu nezaplacení soudního poplatku z dovolání – řízení o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j. 4 Cmo 70/2018-582, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce podal dovolání proti usnesení ze dne 3. prosince 2018, č. j. 4 Cmo 70/2018-582, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. ledna 2018, č. j. 22 Cm 134/2009-570, o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 1. března 2019, č. j. 22 Cm 134/2009-613, jej vyzval k odstranění vad dovolání a k zaplacení dovolacího poplatku ve výši 2.000,- Kč. Ačkoliv výzva mu byla doručena 11. března 2019, žádným způsobem na ni nereagoval, zmíněný soudní poplatek neuhradil a nepožádal ani o osvobození od jeho placení. Na podkladě těchto skutečností zastavil řízení o dovolání s poukazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Nadto doplnil, že podle § 241 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř. “) musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem, jímž musí být dovolání také sepsáno. Žalobce však k již zmíněné výzvě soudu ani tento nedostatek podmínky řízení neodstranil. I po zaplacení soudního poplatku by tudíž bylo na místě dovolací řízení ve smyslu § 241b odst. 2 o. s. ř. a podle § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavit.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. června 2019, č. j. 4 Cmo 175/2019-631, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud nejprve zdůraznil, že na usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. března 2019, č. j. 22 Cm 134/2009-613, žalobce žádným procesně relevantním způsobem nereagoval a tudíž v určené lhůtě 20 dní nepožádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání a ani „o přijetí opatření dle § 30 odst. 2 o. s. ř. “. Poté dodal, že soud prvního stupně – z tam uvedených důvodů – pochybil při vyměření dovolacího poplatku, avšak ve prospěch žalobce. Shledal, že řízení o dovolání proti označenému usnesení není od soudního poplatku věcně ani osobně osvobozeno. Jeho zastavení by tudíž mohlo zamezit jedině včasné splnění poplatkové povinnosti žalobcem, k čemuž však nedošlo. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytkl, že jeho dovolání v rozporu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. a tam specifikovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu neposoudil podle jeho obsahu, čímž mu znemožnil domáhat se u soudu ochrany svých práv. Zdůraznil, že v dovolání požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, což ovšem soud prvního stupně pominul, vyzval jej ke splnění poplatkové povinnosti a po uplynutí stanovené lhůty řízení o dovolání zastavil. Téhož pochybení se dopustil i v řízení o jeho dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. října 2016, č. j. 11 Cmo 36/2016-476, na něž současné dovolací řízení navazuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále opět jen „o. s. ř. “). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky zastavení řízení /o dovolání/ pro nezaplacení soudního poplatku před tím, než soud rozhodne o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

V nálezu z 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, Ústavní soud konstatoval, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu z 19. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1901/11). Ústavní soud dále dovodil, že soud má povinnost vypořádat se s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků, podanou po vydání předmětných usnesení; taková žádost nemá zůstat opomenuta. Rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání. V citovaném nálezu dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně o takové žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ani nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě, a řízení ve věci zastavil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovateli bylo takovým postupem soudu odepřeno právo na přístup k soudu, a tedy i právo na meritorní projednání jeho věci. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení z 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 11. srpna 2015, sp. zn. II. ÚS 833/15), z 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015, z 25. října 2017, sp. zn. 23 Cdo 4629/2017, či z 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3525/2018.

V projednávané věci se odvolací soud (soud prvního stupně) výše citovanými závěry neřídil. V napadeném usnesení totiž uvedl, že dovolatel na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku z dovolání a odstranění nedostatku povinného advokátního zastoupení v dovolacím řízení žádným procesně relevantním způsobem nereagoval. Za této situace napadené usnesení potvrdil. Soudy obou stupňů však přehlédly, že dovolatel již na straně 2 svého dovolání (viz č. l. 587 verte spisu) požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Za této situace měl soud prvního stupně nejprve o této žádosti rozhodnout, a teprve následně – v případě jejího zamítnutí – dovolatele vyzvat k zaplacení soudního poplatku a odstranění nedostatku povinného advokátního zastoupení v dovolacím řízení. Jestliže tak neučil, odepřel dovolateli přístup k soudu a ve smyslu výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu porušil jeho právo na spravedlivý proces. Pro úplnost zbývá dodat, že naznačené okolnosti neodpovídají judikaturou též předvídané, avšak výjimečné, situaci, kdy dovolatel opakovaně (mechanicky) žádá o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a soud jeho žádosti zamítá (či řízení o nich zastavuje), a kdy tudíž není nutné o další takové žádosti rozhodovat. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že soud prvního stupně již na jednání dne 25. června 2013 (viz č. l. 240 spisu) dovolatele osvobodil od soudních poplatků pro celé řízení v plném rozsahu a dalšími usneseními mu ustanovil též zástupce (srov. např. usnesení soudu prvního stupně z 19. prosince 2014, č. j. 22 Cm 134/2009-355, či ze 17. prosince 2019, č. j. 22 Cm 134/2009-719, vydané pro účely řízení o projednávaném dovolání). Nelze proto předpokládat, že by žádostem dovolatele nebylo (nemohlo být) vyhověno.

Se zřetelem k řečenému lze tudíž uzavřít, že napadené usnesení není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) správné. Protože dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru