Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2482/2013Usnesení NS ze dne 15.10.2013

HeslaPřistoupení do řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2482.2013.1
Dotčené předpisy

§ 92 odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2482/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Phl – G.E.N. s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČ: 28162684, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, proti žalovanému M. P., bytem v K., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Jankrlem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Troji, Trojská 69/112, o zaplacení částky 262.816,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 209/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2013, č. j. 19 Co 158/2013-825, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Kladně /soudu prvního stupně/), aby jí žalovaný M. P. zaplatil částku 262.816,20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby (dále jen „dlužné nájemné“) poskytované při užívání tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen „předmětné nebytové prostory“) a dále smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení (dále jen „smluvní pokuta“). Návrh odůvodnila zejména tvrzením, že je většinovou spoluvlastnicí nemovitosti, v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory (dále jen „nemovitost“), které první žalovaný užíval na základě tam uvedené nájemní smlouvy (dále jen „nájemní smlouva“), aniž by jí za dobu od března 2007 do července 2008 zaplatil nájemné a úhrady za služby.

Podáním došlým soudu prvního stupně dne 17. června 2010 ve spojení s podáním ze dne 16. listopadu 2012 žalobkyně navrhla přistoupení JUDr. J. V. (menšinové spoluvlastnice nemovitosti) do řízení jako další účastnice na straně žalované s požadavkem, aby prvnímu (tj. dosavadnímu) žalovanému M. P. (dále též jen „první žalovaný“) byla uložena povinnost zaplatit jí částku 441.881,40 Kč (z titulu dlužného nájemného a smluvní pokuty) s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) a do řízení nově přistoupivší druhé žalované JUDr. J. V. (dále též jen „druhá žalovaná“) povinnost zaplatit jí částku 293.825,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení), to vše s tím, že „plněním některého z žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého (zbylého) žalovaného“. Zmíněný návrh odůvodnila konstatováním, že první žalovaný (jak uvedl při jednání před soudem prvního stupně dne 16. dubna 2009) platil za užívání předmětných nebytových prostor nájemné a úhrady za služby druhé žalované (na základě nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřela), jež jí však nevydala poměrnou část těchto plateb odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu na nemovitosti (dále jen „nárok na poměrnou část nájemného“).

Soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí ze dne 2. září 2011, č. j. 8 C 209/2008-274, stejně jako potvrzující rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 31. října 2011, č. j. 19 Co 443/2011-311, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, č. j. 26 Cdo 966/2012-677, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) usnesením ze dne 31. ledna 2013, č. j. 8 C 209/2008-714, zmíněnému návrhu nevyhověl a tudíž nepřipustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila jako druhá žalovaná JUDr. J. V. a aby vůči ní byla žaloba rozšířena o částku 293.825,- Kč (tj. o nárok na poměrnou část nájemného).

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud usnesením ze dne 29. března 2013, č. j. 19 Co 158/2013-825, řízení o odvolání prvního žalovaného – v důsledku zpětvzetí – zastavil a současně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“). Odvolací soud – s odkazem na ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – především dovodil, že přistoupení další žalované JUDr. J. V. do řízení (a rozšíření žaloby vůči ní) nelze připustit, neboť žalobkyně svým návrhem nesleduje odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, nýbrž se hodlá vůči každému z žalovaných domáhat různých nároků o rozdílné výši, jež vycházejí z odlišných skutkových tvrzení a opírají se o rozdílné právní důvody. Navíc přistoupení druhé žalované do řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, jelikož by – právě vzhledem k rozdílnému skutkovému vymezení jednotlivých nároků požadovaných po každém z žalovaných – vyvolalo potřebu dalšího dokazování.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku citovaného usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž jednotná potud, že institut přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) umožňuje žalobci, aby odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Žalobce tímto způsobem smí napravit svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který by jinak byl řešitelný jen podáním nové žaloby. Přistoupení dalšího účastníka nesmí soud povolit mimo jiné tehdy, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněného pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž usnesení z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, z 13. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 1532/2012 /na něž dovolatelka v dovolání odkázala/, a z 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 966/2012; viz též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 600 a 601).

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže nevyhověl návrhu dovolatelky na přistoupení JUDr. J. V. do řízení jako další účastnice na straně žalované. Je tomu tak už proto, že uvedený návrh – v rozporu s účelem institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 91 odst. 2 o.s.ř.) – nesledoval odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, který by tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, nýbrž ve skutečnosti měl sloužit k uplatnění nového (jiného) nároku (nároku, jenž nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněnými nároky, resp. nároku, který se podle jeho skutkového vymezení dokonce vzájemně vylučuje s již dříve uplatněnými nároky), jenž mohl být žalován samostatně, a to výlučně proti druhé žalované (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky zamítl nálezem z 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05/). Kromě toho není ani zřejmé, z jakých důvodů dovolatelka v dotčeném návrhu požadovala po žalovaných zaplacení tam specifikovaných částek s dovětkem, že „plněním některého z žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého (zbylého) žalovaného“. Jinými slovy řečeno, nároky na dlužné nájemné a smluvní pokutu (uplatněné v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a nárok na poměrnou část již zaplaceného nájemného (uplatněný v návrhu na přistoupení), jak byly vylíčeny v dosavadních podáních dovolatelky, nespojuje žádná skutková okolnost, z níž by vyplývalo, že plnění prvního žalovaného nebo JUDr. J. V. se v jejich hmotněprávních poměrech mohlo projevit zánikem povinnosti druhého z nich splnit v rozsahu tohoto plnění uplatněné nároky.

Z uvedeného vyplývá, že nastolenou procesněprávní otázku (otázku, zda byly naplněny předpoklady pro vyhovění návrhu na přistoupení podle § 92 odst. 1 o.s.ř.) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru