Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2439/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaŽaloba
Vady podání
Podmínky řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2439.2020.1
Dotčené předpisy

§ 43 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2439/2020-187

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce R. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, o zdržení se protiprávního jednání, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 55/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2020, č. j. 15 Co 46/2020-178, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2020, č. j. 15 Co 46/2020-178, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2020, č. j. 49 C 55/2017-170, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 224/2018-145, potvrdil rozsudek ze dne 19. června 2018, č. j. 49 C 55/2017-61, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovanému společenství vlastníků (dále též jen „Společenství“) byla uložena povinnost „zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce, které spočívají v pronikání kouře do jeho bytů XY v domě na adrese XY, a ve výskytu plísní a nadměrné vlhkosti způsobených nezajištěním dostatečného odvětrávání v domě…“ (dále též jen „předmětný dům“, resp. „dům“ a „byty“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 16. října 2019, č. j. 26 Cdo 1816/2019-158 (dále též jen „zrušující rozsudek“), zrušil citované rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že žaloba v dané věci neobsahuje řádné vymezení, čeho se žalobce domáhá, tj. žalobní návrh (petit); přitom nesprávný žalobní petit není důvodem k zamítnutí žaloby, nýbrž k postupu podle § 43 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“) ústícímu v případné odmítnutí žaloby.

V dalším řízení soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 11. prosince 2019, č. j. 49 C 55/2017-165, vyzval žalobce, aby do dvaceti dnů od doručení usnesení odstranil vady žaloby a doplnil ji mimo jiné tak, že označí přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena. Uvedený požadavek v něm dále konkretizoval a současně ho poučil o následcích nevyhovění výzvě v podobě odmítnutí žaloby (§ 43 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Na výzvu reagoval žalobce podáním z 27. prosince 2019 (č. l. 167 a 168 spisu), v němž uvedl, že se po žalovaném (subjektu odpovědném za správu společných částí domu) „primárně“ domáhá, aby na své náklady zajistil dostatečné odvětrávání v předmětném domě („stavbě č. p. XY, stojící na pozemku p. č. XY /zastavěná plocha a nádvoří/ v katastrálním území XY v obci XY, zapsaném na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním pracovištěm Brno – město“), a to výměnou či opravou vzduchotechniky, tj. odvětrávacího systému LOMANCO tak, aby do bytů („bytové jednotky XY, zapsané na LV č. XY, a bytové jednotky XY, zapsané na LV č. XY, obě ve stavbě č. p. XY…“) nevnikal kouř z větrací šachty a voda ze střechy domu. Z „důvodu právní jistoty“ však současně po něm „alternativně“ požaduje (byť o to „primárně vlastně nestojí“), aby se zdržel jeho obtěžování kouřem, který vniká do bytů z větrací šachty domu, a vodou, která do nich vniká z jeho střechy.

Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 8. ledna 2020, č. j. 49 C 55/2017-170, žalobu ve znění žalobcova podání z 27. prosince 2019 odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Uzavřel, že z žaloby i přes její doplnění není zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Žalobní návrh označený jako „primární“ totiž neodpovídá vylíčení skutkových okolností, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok, a petit označený jako „alternativní“ nelze považovat za alternativní, a to ani tzv. alternativu facultas, jak je chápe právní teorie. Navíc „alternativním“ petitem se po žalovaném žádá něco, o co žalobce, jak výslovně uvedl, vlastně vůbec nestojí.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 7. dubna 2020, č. j. 15 Co 46/2020-178, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Ztotožnil se s názorem, že žaloba, a to ani po zohlednění dalších žalobcových podání, neobsahuje řádný žalobní návrh, a proto je neprojednatelná, a dodal, že na tom nic nemění ani okolnost, že ve svém odvolání žalobce vysvětlil, že „alternativním“ petitem, jejž formuloval v podání z 27. prosince 2019, měl ve skutečnosti na mysli eventuální petit, který uplatnil pro případ, že nebude vyhověno jeho „primárnímu“ návrhu. Podle názoru odvolacího soudu totiž žalobní návrh nadále neodpovídá skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě, přičemž primární petit, v němž stále není specifikována rušební činnost žalovaného (za rušební činnost Společenství nelze pokládat nedostatečnou péči či porušování povinností při správě společných částí domu), je navíc v logickém rozporu s eventuálním petitem,

který – oproti primárnímu petitu – řeší rovněž vnikání vody do bytů.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. Nesouhlasil s názorem, že z žaloby i přes její pozdější doplňky není zřejmé, čeho se domáhá. Zdůraznil, že v ní jasně uvedl, že jeho vlastnické právo k bytům ruší Společenství tím, že vadně opravilo střechy a vzduchotechnické zařízení, v důsledku čehož vniká do jeho bytů vlhkost a kouř. Rušební činnost žalovaného byla tedy jednoznačně specifikována (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1485/2005). Měl také za to, že mezi primárním a eventuálním petitem není logický rozpor, jak se domníval odvolací soud. V primárním petitu totiž pouze specifikoval určitý způsob řešení zásahu do jeho vlastnického práva, kterým jsou imise vnikající do bytů, zatímco eventuální petit formuloval obecněji pro případ, že by volba způsobu řešení těchto imisí náležela žalovanému. Podotkl, že za tohoto stavu bylo z žaloby seznatelné, čeho se jí domáhá, přičemž měly-li soudy obou stupňů za to, že žalobní petit v navržené podobě není zcela „přesný“, mohly jej samy upřesnit, jak se to připouští např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 909/2003. Nad rámec řečeného také uvedl, že se domáhá ochrany svého vlastnického práva před jeho rušením obecnou negatorní žalobou podle § 1042 o. z., nikoli speciální žalobou z imisí podle § 1013 o. z., a že rušení jeho vlastnického práva spočívá v nedostatečné péči Společenství o společné části domu (konkrétně o jeho ventilace, resp. šachty a střechu). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolací soud shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky formulace žalobního návrhu – tzv. petitu), při jejímž řešení se odvolací soud opět odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.

Již ve zrušujícím rozsudku zdůraznil, že ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí návrh na zahájení řízení (žaloba) kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat mimo jiné rovněž údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, tj. žalobní návrh – tzv. petit. Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčených rozhodujících skutečností. Jde-li tedy, jako v dané věci, o žalobu na plnění, vyhoví žalobce požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá, označí-li přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné. Pro úplnost zbývá dodat, že ustálená soudní praxe pak rovněž dovodila, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán a při formulaci výroku rozhodnutí musí pouze dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na něž dovolatel v dovolání odkázal).

V projednávané věci formuloval dovolatel žalobní petit v konečné podobě tak, že žalovaný je povinen 1) zajistit na své náklady dostatečné odvětrávání v předmětném domě, a to výměnou či opravou vzduchotechniky tak, aby do bytů nevnikal kouř z větrací šachty a voda ze střechy domu (dále jen „primární petit“), eventuálně 2) zdržet se jeho obtěžování kouřem, který vniká do bytů z větrací šachty domu, a vodou, která do nich vniká z jeho střechy (dále jen „eventuální petit“).

Dovolatel si ve skutečnosti protiřečí, trvá-li na straně jedné na tom, že se v souzené věci domáhá ochrany svého vlastnického práva před jeho rušením obecnou negatorní žalobou podle § 1042 o. z., a na straně druhé primárním petitem požaduje, aby žalovanému byla uložena pozitivně formulovaná povinnost k aktivnímu konání (zde povinnost zajistit určitým způsobem dostatečné odvětrávání v domě). Neoprávněným zásahem do vlastnického práva nebo jeho rušením ve smyslu § 1042 o. z. je totiž takové jednání, proti němuž se lze bránit žalobou s negativně formulovaným petitem, požadujícím, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno (srov. např. recentní usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2019, sp. zn. 22 Cdo 1564/2019, uveřejněné na str. 85 sešitu č. 3/2020 časopisu Soudní rozhledy, a tam citovanou prejudikaturu). O takový požadavek však v primárním petitu evidentně nešlo. Žalobu, jíž v daném případě reprezentuje primární petit, tudíž nelze považovat za žalobu negatorní (zápůrčí), jak se snad mylně domníval dovolatel. Bez ohledu na charakter tam formulovaného požadavku je však zapotřebí zdůraznit, že dovolatel v primárním petitu označil dostatečně přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být uložena žalovanému, a nelze mu důvodně vytýkat, že navrhovaný petit v tomto směru neodpovídá skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě. Jakkoli primární petit aktuálně nevystihuje – kromě obecné negatorní žaloby podle § 1042 o. z. – ani speciální žalobu z imisí podle § 1013 o. z., jíž korespondoval původní, leč neurčitý žalobní návrh, nelze hovořit o tom, že by mezi ním a tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi byl logický rozpor, jaký nastává např. v případě, kdy žalobní petit nevychází z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených okolností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 3. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, či z 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod č. 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiná věc je samozřejmě otázka, zda lze primárnímu petitu v jeho současné podobě vyhovět, tj. otázka jeho souladu s hmotným právem. Řešení této otázky však již překračuje meze úvahy o projednatelnosti podané žaloby, neboť není vadou podání, jestliže žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. C 1465 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Lze tudíž uzavřít, že samotná formulace primárního petitu v tomto případě nečiní z žaloby vadné podání ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Zbývá dodat, že eventuální petit, jímž dovolatel uplatnil nárok na ochranu (spolu)vlastnického práva v podobě speciální zápůrčí (negatorní) žaloby z imisí, která vychází z ustanovení § 1013 odst. 1 věty prvé o. z., je pak formulován v souladu s právními názory, jež vyslovil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku a na něž pro stručnost odkazuje. Rozhoduje-li soud o eventuálním petitu až tehdy (a pouze tehdy), dojde-li k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, uveřejněný pod č. C 3419 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), je již z tohoto důvodu vyloučeno uvažovat o tom, že v poměru mezi primárním a eventuálním petitem je (může být) logický rozpor, v jehož důsledku by nebylo z žaloby patrné, čeho se žalobce domáhá.

Z řečeného vyplývá, že neobstojí právní závěr, že žaloba neobsahuje, a to ani po zohlednění pozdějších dovolatelových podání, řádný žalobní návrh a je proto neprojednatelná. To platí bez zřetele k tomu, že její nedostatek v podobě vadného žalobního petitu odstranil dovolatel až ve svém odvolání proti odmítacímu usnesení soudu prvního stupně (viz č. l. 172 až 174 spisu). Třebaže soud prvního stupně postupoval správně, odmítl-li žalobu pro nedostatky bránící pokračování v řízení (žalobní návrh, který formuloval dovolatel ve svém podání z 27. prosince 2019, byl neurčitý, neboť vzhledem k použitému výrazu „alternativně“ z něj nebylo možné bez pochybností zjistit, jaký je vzájemný poměr povinností, jejichž splnění se vůči žalovanému domáhal), odvolací soud měl jeho (odmítací) usnesení změnit tak, že žaloba se neodmítá, neboť v případě, že účastník podá odvolání a před rozhodnutím odvolacího soudu odstraní nedostatky, pro něž soud prvního stupně žalobu odmítl, považuje se žaloba za bezvadnou od samého počátku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4373/2007, z 12. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 3302/2008, a z 24. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 4810/2010).

Jestliže tedy odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl žalobu, ačkoli její nedostatky (vady), které bránily pokračování v řízení, odstranil dovolatel v průběhu odvolacího řízení s účinky ke dni podání žaloby, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně (navíc žalobu musí v prvním stupni projednat soud prvního stupně), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru