Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 240/2000Rozsudek NS ze dne 07.02.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.240.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 240/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyň A) L. P., B) J. N., C) M. Š., a D) B. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. Č., a 2) B. Č., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 6 C 325/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, č.j. 22 Co 517/99-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950.-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23.6.1999, č.j. 6 C 325/99-34, výrokem "I." přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie, o třech pokojích s kuchyňským koutem, situovanému v přízemí domu č.p. 323 v K. (dále předmětný byt), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku (výrok "II."), a zamítl návrh na uložení povinnosti žalovaným vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok "III."). Výrokem "IV." rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu, že v tomto bytě vedli (i se svým nezletilým synem D.) od listopadu 1998 společnou domácnost se synem 1. žalovaného D. Č., který neměl vlastní byt, a že v průběhu jejich společného soužití došlo ke zhoršení vzájemných vztahů v souvislosti s onemocněním 2. žalované a zdravotním stavem nezletilého D. Dovodil, že na D. Č. přešlo právo nájmu k předmětnému bytu poté, co se žalovaní v únoru roku 1999 odstěhovali do nového bytu, a že na žalovaných nebylo možno (vzhledem k okolnostem, provázejícím jejich společné soužití) spravedlivě požadovat, aby se s nimi přestěhoval i jmenovaný. Protože však během řízení nebylo prokázáno (uvedl v odůvodnění svého rozsudku okresní soud), že nájemní poměr mezi žalobkyněmi (podílovými spoluvlastnicemi domu, v němž se předmětný byt nachází) a žalovanými byl zákonným způsobem ukončen, bylo třeba zabývat se otázkou přivolení k výpovědi, dané žalobkyněmi žalovaným z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč.zák. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaným svědčí - vedle práva nájmu k předmětnému bytu - též právo nájmu k bytu v K., a že předmětný byt bez vážných důvodů neužívají. Na základě toho shledal žalobu na přivolení k výpovědi důvodnou; protože však žalovaní předmětný byt již vyklidili, a užívá jej D. Č., zamítl žalobní návrh v části, požadující vyklizení bytu žalovanými.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.1999, č.j. 22 Co 517/99-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích "I." a "II." tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl; ve výroku ad "III." rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (výpovědí žalovaných, výpovědi svědka D. Č. a písemného sdělení 1. žalovaného ze dne 9.11.1998), dovodil, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu byl ukončen v průběhu února 1999, kdy žalovaní byt trvale opustili a přenechali jej synovi 1. žalovaného D. Č. Ztotožnil se též se závěrem okresního soudu, že na jmenovaného přešlo podle § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. právo nájmu předmětného bytu a konstatoval, že žalobkyně neprokázaly svá tvrzení o nenaplnění zákonných podmínek pro přechod tohoto práva. Naproti tomu soudu prvního stupně vytknul, že přehlédl, že žalobkyně daly žalovaným výpověď z nájmu bytu až v návrhu na zahájení řízení, který došel soudu 1.3.1999, a žalovaným byl doručen v průběhu měsíce března 1999, kdy již nebyli nájemci předmětného bytu, a proto bylo nutno žalobu zamítnout v celém rozsahu (nikoli zčásti, jak učinil okresní soud).

Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadily ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Odvolacímu soudu vytýkají, že především nesprávně posoudil otázku, zda žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, či nikoliv. Dovolatelky mají za to, že "pokud účastníci, s ohledem na stanovisko žalovaných, učiní nesporným, že žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, a že se stali nájemci dalšího bytu, není možné učinit závěr, že ....žalovaní přestali být nájemci předmětného bytu", a "že soud nemůže celou věc posuzovat odlišně" (tedy odlišně od nesporných tvrzení účastníků). Uvádí, že "kdy a jestli se žalovaní z bytu odstěhovali, v tomto případě není podstatné, jako jednoznačné ve shodě je pouze to, že žalovaní jsou nájemci dvou bytů a dále že bez závažných důvodů tento byt neužívají či jej užívají jen občas". Uvádějí dále, že nesouhlasí "se skutkovým zjištěním obou soudů, že nájemcem předmětného bytu se stal D. Č., protože tato skutečnost nebyla soudy jednoznačně prokázána, včetně zjištění, kdy žalovaní předmětný byt opustili, zda ho opustili a zda se tedy D. Č. mohl stát výlučným nájemcem předmětného bytu". Poukazují na to, že žalovaní měli možnost se do nového bytu nastěhovat již dne 18.11.1998, a že není podstatné, že tak účelové učinili až v únoru 1999, a dovozují, že žalovaní jsou stále nájemci předmětného bytu, a že přechod nájmu na jejich syna nebyl prokázán. V této souvislosti poukazují na "účastnické výslechy, výslech D. Č.", a na to, že "účastníci byli soudem vyzváni k uzavření dohody či smíru o skončení nájmu, avšak k dohodě nedošlo z důvodu záporného stanoviska žalovaných v otázce vyklizení předmětného bytu." Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu, poukázali na to, že v řízení bylo prokázáno, že vedli spolu s D. Č. společnou domácnost, kterou v únoru roku 1999 opustili a přestěhovali se do nového bytu, čímž jejich nájemní právo k předmětnému bytu zaniklo. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Žalobkyně nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí. Vzhledem k ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán nejen rozsahem dovolání, nýbrž i uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelky obsahově vymezily.

Důvody podaného dovolání se opírají o ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Jde o tzv. rozpor mezi odvolacím rozsudkem a obsahem soudního spisu. Může jít o situaci, kdy soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je dán tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně použitou právní normu nesprávně vyložil.

V projednávané věci odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí o závěr, že žalovaným nesvědčí právo (společného) nájmu předmětného bytu, neboť toto jejich právo zaniklo ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. trvalým opuštěním společné domácnosti, a nájemcem bytu se tak stal ze zákona syn 1. žalovaného D. Č.

Podle § 711 odst. 1 obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu z důvodů taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení pod písmeny a/ až i/. Hmotněprávním předpokladem rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je - vedle hmotněprávního úkonu pronajímatele, tj. výpovědi - jednak existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož nájem je vypovídán, jednak danost výpovědního důvodu, uplatněného ve výpovědi pronajímatele. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti o naplnění uvedených předpokladů, rozhodných pro aplikaci citované hmotněprávní normy, jakož i povinnost nabídnout k nim důkazy, tíží v tomto řízení (které je svou povahou řízením sporným, ovládaným zásadou projednací) žalobce, tj. pronajímatele (§ 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.); nejsou-li jeho tvrzení prokázána (ani na základě navržených důkazů, ani na základě důkazů, které soud provedl bez návrhu), stíhají jej nepříznivé procesní důsledky s tím spojené.

V souzené věci dovolatelky zpochybňují závěr odvolacího soudu, že žalovaným nesvědčí právo nájmu k předmětnému bytu, námitkou, že účastníci učinili nesporným, že žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, a že tudíž soud nemůže tuto otázku posuzovat odlišně. Této námitce dovolatelek nelze přisvědčit. Ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků; to však neznamená, že by soud byl shodnými tvrzeními účastníků (která ostatně mohou být v průběhu dalšího řízení odvolána) vázán a nemohl je učinit předmětem dokazování, a to zejména tam, kde rozhodnutí soudu musí být v souladu s ustanovením hmotného práva kogentní povahy. Ustanovení § 711 odst. 1 obč.zák. má nesporně povahu normy kogentní. Odvolací soud proto nepochybil, když se v řízení zabýval otázkou, zda je naplněn jeden ze základních hmotněprávních předpokladů pro rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, to jest otázkou, zda žalovaní jsou nájemci předmětného bytu, a to i s přihlédnutím k procesní obraně žalovaných, opírající se o tvrzení, že právo nájmu předmětného bytu přešlo na D. Č. (syna 1. žalovaného).

Vzhledem k uvedenému tvrzení žalovaných (kteří k němu též nabídli důkazy), se odvolací soud v řízení správně zabýval - jako otázkou předběžnou - otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky přechodu práva nájmu k předmětnému bytu na D. Č., stanovené v § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. Vycházel přitom ze skutkových zjištění, že žalovaní žili se synem 1. žalovaného v předmětném bytě od listopadu roku 1998 do února roku 1999, že jmenovaný přispíval žalovaným na náklady spojené s provozem domácnosti, že jim pomáhal při úklidu a chodil nakupovat, že 2. žalovaná mu prala a vařila, jakož i ze zjištění o důvodech, pro které se D. Č. nepřestěhoval se žalovanými do jejich nového bytu. Uvedená zjištění čerpal z důkazů provedených soudem prvního stupně - výslechu obou žalovaných, výslechu svědka D. Č., a písemného sdělení 1. žalovaného ze dne 9.11.1998. Skutková zjištění z nichž odvolací soud vycházel, jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny, a odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly. Pokud pak žalobkyně (jak vyplývá z obsahu spisu) žádné důkazní návrhy ohledně svého tvrzení, že žalovaní nikdy nevedli s D. Č. v předmětném bytě společnou domácnost, a že s nimi jmenovaný nebydlel, neučinily (a to ani u jednání před odvolacím soudem - viz protokol o jednání, konaném dne 9.11.1999, č.l. 56 spisu), nelze jejich dovolací námitce, že v řízení nebylo prokázáno, že na D. Č. přešlo právo nájmu předmětného bytu, přisvědčit.

Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru (který je závěrem právním, nikoli skutkovým zjištěním, jak je mylně dovozováno v dovolání), že na syna 1. žalovaného přešlo ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. ve spojení s § 708 obč.zák. právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanými. V důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovanými zaniklo pak jejich právo nájmu bytu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.), obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobkyň, správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) za každého ze žalovaných (snížené o 20% vzhledem ke společnému zastupování více osob) ve výši 400.-Kč a z paušální částky náhrad ve výši 75.-Kč za každý z těchto úkonů (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 7. února 2001

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru