Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2356/2004Rozsudek NS ze dne 23.06.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2356.2004.1
Dotčené předpisy

§ 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2356/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. D., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 120/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2004, č. j. 19 Co 296/2002-98, takto:

I. Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2004, č. j. 19 Co 296/2002-98, se odmítá.

II. Jinak se dovolání zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2002, č. j. 47 C 120/2000-62, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit (do tří dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 2, I. kategorie, nacházející se v domě v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze svědeckých výpovědí příbuzných žalovaného (které podle jeho názoru – na rozdíl od dalších svědeckých výpovědí – byly hodnověrnější) a vzal z nich a dále z listiny o přihlášení se žalovaného pro výpočet nájemného a služeb za prokázáno, že příbuzní nájemkyně předmětného bytu F. V. (babičky žalovaného) se dohodli na nastěhování žalovaného do bytu za účelem péče o ni z důvodu jejího nepříznivého zdravotního stavu, že během vánočních svátků roku 1998 se žalovaný do bytu nastěhoval, že babičce přispíval na nájemné, stravu a další výdaje spojené s chodem domácnosti a že takto zde s babičkou bydlel i v den její smrti, tedy ke dni 1. února 1999. Na tomto skutkovém základě dovodil, že na žalovaného přešlo právo nájmu bytu, neboť vedle předpokladu neexistence vlastního bytu splňoval – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – rovněž předpoklad žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti, tj. oba předpoklady, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí babičky žalovaného (dále jen „obč. zák.“); proto žalobu na vyklizení bytu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 19 Co 296/2002-98, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; současně jej změnil i v souvisejících nákladových výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – po opakování dokazování výslechem svědků Z. K., dřívější domovní důvěrnice v předmětném domě, P. M., bratrance žalovaného, J. G., samostatné referentky žalobce, a L. D., matky žalovaného – vzal (na rozdíl od soudu prvního stupně) za zjištěno, že babička žalovaného bydlela v předmětném bytě sama, že žalovaný s ní v bytě nebydlel a že za ni příležitostně za účelem výpomoci v domácnosti do bytu docházeli její příbuzní. K námitce žalovaného týkající se zaujatosti svědkyň Z. K. a J. G. uvedl, že svědkyně Z. K. byla v době své svědecké výpovědi invalidní důchodkyně a nebyla tudíž nijak vázána na firmu, u níž Mgr. J. P. (současný zástupce žalobce) vykonává funkci správce konkursní podstaty, a že na zaujatost svědkyně J. G. vůči žalovanému nelze usuzovat pouze z jejího pracovního zařazení u žalobce, když navíc není zaměstnankyní bytového odboru, který má tyto věci na starosti. Dodal, že i ve svědeckých výpovědích rodinných příslušníků žalovaného se vyskytují rozpory týkající se např. stěhování nábytku. Na základě uvedených skutkových zjištění – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť s ohledem na zjištěný skutkový stav věci nebyl naplněn předpoklad žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti, tj. jeden ze dvou předpokladů normovaných pro účely přechodu nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty první obč. zák.; proto žalobě na vyklizení bytu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to i proti jeho nákladovým výrokům ve druhém, třetím a čtvrtém odstavci) podal žalovaný dovolání. Uvedl v něm, že podle jeho názoru vyšel odvolací soud po provedeném dokazování z úvah, které jsou v určitém rozporu se skutečností a s reálnou situací. Tak především namítl, že nejen v době úmrtí babičky, nýbrž i v období předcházejícím, žil s babičkou v předmětném bytě, měl a má zde nadále trvalé bydliště a před úmrtím babičky se přihlásil k evidenci ke správci bytu jako osoba žijící ve společné domácnosti. Dále uvedl, že svědecké výpovědi nájemců bytů v předmětném domě i svědecká výpověď svědkyně J. G. byly účelově zaměřené a že se navíc rozcházely v podstatných skutečnostech. Kromě toho poukázal na současný zaměstnanecký poměr svědkyně J. G. u žalobce a na bývalý zaměstnanecký poměr svědkyně Z. K. u firmy, u níž je správcem konkursní podstaty současný zástupce žalobce Mgr. J. P. Má rovněž za to, že svědecké výpovědi jeho příbuzných potvrdily jím uváděné údaje (zejména to, že s babičkou bydlel) a že v nich nejsou – na rozdíl od svědeckých výpovědí nájemců bytů v předmětném domě – žádné rozpory. Dále zmínil zhoršený zdravotní stav babičky, uvedl, že po úmrtí jejího zetě se každodenní péče o ni stala aktuální, že k babičce si přestěhoval některé osobní věci, že její domácnost byla odpovídajícím způsobem vybavena, že se sousedy se nestýkal, že o babičku řádně pečoval a že soužití s ní bylo bezkonfliktní. Nakonec – z pohledu protokolů o jednotlivých jednáních ve věci – poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích svědkyň H. N., J. G. a Z. K., a zdůraznil údaje, kterými jeho příbuzní jako svědci potvrzovali jím uváděné okolnosti. Nesouhlasil ani s výroky, jimiž byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalobce a státu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. března 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Jde-li o napadené nákladové výroky (výroky ve druhém, třetím a čtvrtém odstavci rozsudku odvolacího soudu), je zapotřebí zdůraznit, že rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.

Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Naproti tomu proti měnícímu výroku o věci samé je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Je nepochybné, že při posuzování otázky naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den její smrti (§ 706 odst. 1 věta první obč. zák.) vyšel odvolací soud – ve srovnání se soudem prvního stupně – z odlišného skutkového stavu věci. Vzal (na rozdíl od soudu prvního stupně) z provedených důkazů za zjištěno, že babička žalovaného bydlela v předmětném bytě samotná, že žalovaný s ní v bytě nebydlel a že za ni příležitostně za účelem výpomoci v domácnosti do bytu docházeli její příbuzní; k námitce žalovaného týkající se zaujatosti svědkyň Z. K. a J. G. uvedl, že svědkyně Z. K. byla v době své svědecké výpovědi invalidní důchodkyně a nebyla tudíž nijak vázána na firmu, u níž Mgr. J. P. (současný zástupce žalobce) vykonává funkci správce konkursní podstaty, a že na zaujatost svědkyně J. G. vůči žalovanému nelze usuzovat pouze z jejího pracovního zařazení u žalobce, když navíc není zaměstnankyní bytového odboru, který má tyto věci na starosti, a dále dodal, že i ve svědeckých výpovědích rodinných příslušníků žalovaného se vyskytují rozpory týkající se např. stěhování nábytku. Je však zapotřebí zdůraznit, že k takto zjištěnému skutkovému stavu věci odvolací soud dospěl postupem podle § 213 o.s.ř., tj. v posuzovaném případě po opakování dokazování výslechem svědků Z. K., P. M., J. G. a L. D.

V této souvislosti dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud není podle § 213 odst. 1 o.s.ř. vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se dokonce může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. „vlastní“ skutkový stav pro účely posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (po opakování rozhodných důkazů) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a vypořádal se rovněž s námitkami žalovaného týkajícími se zaujatosti svědků, zejména svědkyň Z. K. a J. G. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněných skutkových závěrů a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání proti napadeným nákladovým výrokům podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.

Jelikož se žalovanému prostřednictvím užitého dovolacího důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé, Nejvyšší soud dovolání v tomto ohledu – opět bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání bylo zčásti odmítnuto, a zčásti nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru