Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2245/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2245.2019.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2245/2019-662

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně SVEA s.r.o., se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 99, IČO 25441299, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované J. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, o zaplacení 96.414 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 153/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2019, č. j. 21 Co 327/2018-635, 21 Co 328/2018, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.711 Kč k rukám Mgr. Alice Hejzlarové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, 21 Co 327/2018-635, 21 Co 328/2018, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2018, č. j. 12 C 153/2015-578, ve výroku II. v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 56.866,27 Kč spolu s tam uvedeným zákonným úrokem a co do částky 25.621,58 Kč, v nákladových výrocích III. a IV. (výrok II.) a rovněž potvrdil jeho usnesení ze dne 18. 9. 2018, č. j. 12 C 153/2015-602 (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).

V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil výrok rozsudku odvolacího soudu v částce 56.866,27 Kč, sestávající z částky 8.064 Kč za dlužné nájemné za parkovací stání v období od května do prosince 2014 a částky 48.802 Kč za vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu za roky 2013 a 2014 a dále v částce 25.621,58 Kč, představující nárok na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši. Jelikož tyto dílčí nároky mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem), přičemž jednotlivá plnění nepřevyšují 50.000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000 Kč přesahuje.

Zbývá dodat, že dovolatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v „celém jeho rozsahu, tj. ve všech výrocích“, přehlíží však, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru