Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2216/2003Rozsudek NS ze dne 17.06.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2216.2003.1
Dotčené předpisy

§ 713 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2216/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. l. a r. z. proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp.zn. 5 C 15/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. února 2003, č.j. 12 Co 12/2003-40, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 8. 2002, č.j. 5 C 15/2002-29, uložil žalované vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 2/III v objektu č.p. 269 v k.ú. J., umístěný v přízemí objektu, sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), do patnácti dnů od zajištění „náhradního bytu sestávajícího se přinejmenším z jedné samostatné místnosti, samostatné kuchyně a příslušenství“ a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, č.j. 12 Co 12/2003-40, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil předmětný byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dům, v němž se předmětný byt nachází, je ve vlastnictví České republiky a že žalobce má k němu právo hospodaření, že předmětný byt byl rozhodnutím posádkové správy ze dne 15. 3. 1986 přidělen E. H., který v něm žil od roku 1990 se žalovanou, že Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 14. 3. 1995, č.j. 11 C 447/94-21, který nabyl právní moci dne 19. 5. 1995, přivolil k výpovědi z nájmu jmenovaného k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil jmenovanému předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že E. H. nevyužil svého práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady a po zrušení společné domácnosti se žalovanou se na podzim roku 1998 z předmětného bytu odstěhoval, přičemž v bytě zůstala bydlet žalovaná a její dvě (zletilé) děti. Soudy obou stupňů dovodily, že předmětný byt je bytem služebním, že právo nájmu svědčící E. H. zaniklo uplynutím výpovědní lhůty (ve spojení s pravomocným rozsudkem soudu o přivolení k výpovědi) a jeho právo na bydlení (právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady) zaniklo tím, že se z bytu dobrovolně odstěhoval. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že na právní postavení žalované, která je osobou definovanou v § 706 odst. 1 obč.zák. je nutno analogicky aplikovat ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a vázat její vyklizení na zajištění příslušné bytové náhrady (s jejím souhlasem v té podobě, v jaké je specifikovaná ve výroku rozsudku), odvolací soud dovodil, že aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v dané věci v úvahu, a to ani analogicky. Zaujal právní názor, že § 713 odst. 1 obč.zák. dopadá na případy, kdy služební byt po smrti jeho nájemce, po rozvodu manželství či po opuštění společné domácnosti nájemcem užívají osoby v citovaném ustanovení uvedené. Jestliže však v dané věci E. H. opustil společnou domácnost se žalovanou v době, kdy již nebyl nájemcem předmětného bytu, nelze již uvedené ustanovení aplikovat. Protože žalované, která předmětný byt užívá bez právního důvodu, nepřísluší ze zákona právo na bytovou náhradu, je povinna byt vyklidit, aniž by bylo možno její povinnost k vyklizení podmínit zajištěním náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž namítla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Uvádí, že „rozporuje“ závěr odvolacího soudu, že je povinna byt vyklidit bez náhrady, neboť E. H. již nebyl v době opuštění společné domácnost nájemcem předmětného bytu, a namítá, že „opuštění bytu nájemcem neznamená zánik jeho nájemně-právního vztahu, když u služebních bytů k přechodu nájmu nedochází“. Poukazuje na to, že z ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. vyplývá, že osoby uvedené v § 706 odst. 1 obč.zák. mají právo užívat byt do doby, než jim bude přidělen náhradní byt a uvádí, že splňovala podmínky stanovené v posléze citovaném ustanovení. Vyjadřuje názor, že „nemůže být podstatný okamžik odchodu jmenovaného ze společné domácnosti“, ale „okamžik ukončení nájemního vztahu, tj. k 30. 8. 1995 včetně podmínky přidělení náhradního bytu i pro osoby uvedené v ust. § 706, odst. 1 Občanského zákona“. Dovolatelka dovozuje, že zaniklo-li jmenovanému právo nájmu k předmětnému bytu výpovědí, pak jeho odchodem ze společné domácnosti zaniklo právo na náhradní byt toliko jemu a nikoliv i osobám, jež s ním žily ve společné domácnosti, tj. i žalované, která má právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady. Okolnost jeho odchodu může mít proto „význam pouze pro jeho osobu, nikoliv pro ty, kteří s ním ke dni ukončení nájmu žili ve společné domácnosti“. Závěrem dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na tu část výroku napadeného rozsudku, kterým byla žalované stanovena povinnost předmětný byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku, neboť ve výroku o vyklizení bytu – proti němuž ostatně dovolatelka dle obsahu dovolání nebrojí – je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující; na tom nic nemění okolnost, že odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu. I když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku o vyklizení již proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 ost. 2 písm. d) o.s.ř.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o povinnosti žalované vyklidit byt ve stanovené lhůtě, bez zajištění bytové náhrady). Podle ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v

§ 229 odst. 1, § 229 ost. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení, zda je (se zřetelem k dovolacím námitkám) správný právní názor odvolacího soudu, že povinnost žalované k vyklizení předmětného (služebního) bytu nelze podle § 713 odst. 1 obč.zák. vázat na zajištění bytové náhrady, neboť E. H. nebyl v době opuštění společné domácnosti vedené se žalovanou nájemcem bytu.

Podle § 713 odst. 1 obč.zák. jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt. Ve smyslu ustanovení

§ 706 odst. 1 věty druhé obč.zák. – nejde-li o byt ve společném nájmu manželů – přechází právo nájmu na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byly odkázány výživou, jestliže prokáží, že s ním žily ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Posléze citované ustanovení, jež se uplatní i v případě, že nájemce opustí trvale společnou domácnost (§ 708 obč.zák.), neplatí pro byty služební.

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 13. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1248/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 2002, pod pořadovým číslem 56, vyjádřil právní názor, že za situace, kdy u služebních bytů je vzhledem k jejich specifickému určení vyloučen přechod práva nájmu pro případ smrti (trvalého opuštění společné domácnosti) nájemce bytu, zajišťuje ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. osobám, jež žily s nájemcem služebního bytu ve společné domácnosti pro tento případ právní ochranu, která se vztahuje – obdobně jako je tomu v případech přechodu práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1, resp. § 708 obč.zák. – pouze na situaci, kdy trvá právo nájmu nájemce (služebního) bytu, jak to vyplývá i z dikce použité v citovaných ustanoveních. Pro aplikaci ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. je rozhodující, že právně významná skutečnost, na níž je vázán vznik práva zde vyjmenovaných osob na bytovou náhradu, nastala za trvání práva nájmu nájemce služebního bytu. To platí nejen pro případ smrti nájemce služebního bytu, ale i pro případ, kdy nájemce služebního bytu trvale opustí společnou domácnost (byť v posléze uvedeném případě právo nájmu samotným opuštěním společné domácnosti nezaniká).

Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu bylo též zjištění (jež nebylo dovoláním zpochybněno), že E. H. opustil společnou domácnost vedenou se žalovanou až poté, kdy jeho právo nájmu bytu zaniklo. Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že povinnost žalované k vyklizení nelze za použití ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. podmiňovat zajištěním náhradního bytu, neboť právní skutečnost, na níž je ve smyslu citovaného ustanovení právo na bytovou náhradu vázáno, nastala v době, kdy jmenovaný již nebyl nájemcem předmětného (služebního) bytu.

Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci (dle obsahu spisu) náklady v této fázi řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. června 2004

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru