Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2209/2020Rozsudek NS ze dne 26.11.2020

HeslaNáhrada škody
Smlouva nájemní
Smlouva o výpůjčce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2209.2020.1
Dotčené předpisy

§ 659 a násl. obč. zák.

§ 663 a násl. obč. zák.

§ 680 odst. 2 obč. zák.

§ 420 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2209/2020-623

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně MONA, veřejná obchodní společnost, se sídlem ve Vyškově-Dědicích, Sídliště Osvobození 643/27, IČO 42660009, zastoupené Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Košťálem, advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 607/26, o 1.989.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 363/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020, č. j. 17 Co 152/2019-595, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020, č. j. 17 Co 152/2019-595, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. února 2019, č. j. 8 C 363/2009-525, ve výrocích I., III., IV. a V., se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 C 363/2009-525 [předcházející rozsudek ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 C 363/2009-183, jímž žalobu zamítl, zrušil Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 13 Co 279/2014-218], uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.989.000 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně za dobu od 29. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení – žalobkyni ve výši 424.161 Kč (výrok III.), státu ve výši 8.116 Kč (výrok IV.) a soudní poplatek ve výši 69.217 Kč (výrok V.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně zamítl žalobu v části týkající se tam specifikovaných úroků z prodlení (výrok II.).

Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 Co 152/2019-595, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 40.075 Kč; výrok II. odvoláním napaden nebyl a nabyl právní moci.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který po provedeném dokazování učinil tato zjištění:

- od 22. 9. 1993 do 14. 3. 2001 byl společníkem žalobkyně také V. R., který byl od roku 1991 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník budovy s pozemkem parc. XY, zastavěná plocha o výměře 973 m2 pro k. ú. a obec XY (dále též jen „Nemovitosti“, „Budova“).

- V. R. uzavřel dne 1. 4. 1994 s žalobkyní smlouvu o výpůjčce, podle níž předal žalobkyni do užívání Budovu na 15 let. Posléze dne 31. 12. 1994 uzavřeli smlouvu o nájmu (dále též jen „Nájemní smlouva“) na dobu od 1. 1. 1995 do 31. 12. 2009, jejímž předmětem byly Nemovitosti, dohodli se, že účelem nájmu je podnikání žalobkyně, zejména podnajímání Nemovitostí, sjednali si nájemné ve výši 12.000 Kč ročně, splatné jednou za pět let, ujednali si, že před uplynutím sjednané doby nájmu lze nájem vypovědět v případě, že nájemkyně bude v prodlení s placením nájemného, byl na ni prohlášen konkurz nebo přes písemné upozornění hrubě porušuje klid a pořádek. Žalobkyně se zavázala platit náklady spojené s obvyklým udržováním a provozem, pronajímatel se zavázal platit služby spojené s užíváním předmětu nájmu. Dne 23. 12. 1997 uzavřely strany dodatek, v němž si odsouhlasily rekonstrukci předmětu nájmu hrazenou z úvěru ve výši 4.000.000 Kč poskytnutého žalobkyni, dohodly se, že při skončení nájmu bude provedeno vyúčtování nákladů vynaložených na zhodnocení a vybavení Nemovitostí, k jejich úhradě se zavázal pronajímatel, a že nájemné bude vyúčtováno a započteno ke dni skončení nájmu. Žalobkyně užívala Nemovitosti pro svou podnikatelskou činnost, přenechávala je (přerušovaně) od roku 1994 do roku 2000 do podnájmu dalším osobám. Poslední podnájemní smlouva byla uzavřena do 31. 12. 2000, poté byly Nemovitosti vyklizeny. Dopisem odeslaným dne 28. 4. 2006 V. R. vypověděl Nájemní smlouvu, a to bez uvedení důvodu. Doručení jiné výpovědi žalobkyni nebylo prokázáno. Nebyla uzavřena ani dohoda o ukončení nájmu mezi žalobkyní a žalovaným. Podle dohody o vypořádání uzavřenou při vystoupení V. R. ze společnosti žalobkyně dne 19. 9. 2000 došlo k úplnému vypořádání všech práv a povinností souvisejících s jeho dosavadní účastí ve společnosti; Nájemní smlouva výslovně zmíněna nebyla.

- Dne 17. 1. 2006 uzavřela žalobkyně se společností VEZ, s. r. o., v té době se sídlem v Brně, Jílová 123/16a, IČO 26245230 (dále též jen „Společnost“), smlouvu o budoucí podnájemní smlouvě (dále též jen „Smlouva“), která měla být uzavřena do 17. 6. 2006, s tím, že nájem bude sjednán do 31. 12. 2009, výše nájmu bude činit 78.000 Kč měsíčně a není v ní zahrnuta úhrada za služby spojené s užíváním Nemovitosti, sjednána byla i smluvní pokuta ve výši 150.000 Kč pro případ odstoupení od smlouvy či neuzavření podnájemní smlouvy. Podle ročního úhrnu čistého obratu v roce 2005 byla Společnost schopna sjednané podnájemné platit. Stav Nemovitostí umožňoval v době, kdy měla být podnájemní smlouva uzavřena, jejich užívání k účelu, k němuž byl podnájem uzavřen. Podnájemní smlouva mezi žalobkyní a Společností uzavřena nebyla; později si Společnost pronajala jinou budovu (restauraci) v Drásově.

- V. R. uzavřel dne 13. 4. 2006 s žalovaným kupní smlouvu o prodeji Nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 27. 4. 2006 (dále též jen „Kupní smlouva“), v níž ho mj. ujistil, že k Nemovitostem nemá žádný subjekt nájemní či jiné užívací právo.

- Žalovaný odmítl vpustit žalobkyni do Budovy, mezi účastníky probíhala v následujících měsících rozsáhlá korespondence, žalobkyně se dovolávala užívání Nemovitostí podle Nájemní smlouvy, posléze žalovanému Nájemní smlouvu i s dodatkem předložila, žalovaný zpochybňoval její platnost, začal v Budově provádět stavební práce, neumožnil žalobkyni její užívání a sám v ní začal podnikat. V době zakoupení Nemovitostí žalovaným byl (podle znalce) jejich stav průměrný, objekt nebyl asi 5 let užíván, některé vybavení bylo v horším stavu, dohodnutá výše (pod)nájemného 78.000 Kč měsíčně byla nízká.

Stejně jako soud prvního stupně měl za to, že věc je třeba posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť právní vztahy účastníků a veškeré nároky vznikly ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ (§ 3028 odst. 1 a 3, § 3074 odst. 1 a § 3079 odst. 1 o. z.).

Dospěl k závěru, že Nájemní smlouva obsahuje všechny zákonné náležitosti, je platná, nebylo prokázáno, že by šlo o zastřený úkon, případně že by jejím uzavřením strany obcházely zákon za účelem získání úvěru. Neshledal ani důvod neplatnosti ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1, § 39, § 41a obč. zák., smlouva o výpůjčce uzavřená před Nájemní smlouvou se netýkala všech Nemovitostí (jen Budovy), předmět smluv byl odlišný a Nájemní smlouva smlouvu o výpůjčce nahrazovala. Žalovaný dnem 27. 4. 2006, kdy se stal vlastníkem Nemovitostí, vstoupil do právního postavení pronajímatele podle § 680 odst. 2 obč. zák. Protože V. R. odeslal výpověď v době, kdy již nebyl vlastníkem Nemovitostí, nebyl nájem vypovězen platně, výpověď navíc v rozporu s ujednáním ve smlouvě neobsahovala žádný výpovědní důvod a navíc žádný z ujednaných výpovědních důvodů, stejně jako žádný z důvodů pro odstoupení od Nájemní smlouvy, by nebyl naplněn. Nájem nebyl ukončen ani dohodou o vypořádání V. R. s žalobkyní při jeho vystoupení ze společnosti, neboť z její formulace o úplném vypořádání všech práv a povinností souvisejících s účastí vystupujícího společníka na podnikání žalobkyně nelze dovodit vůli ukončit i Nájemní smlouvu. Uzavřel, že nájemní vztah tedy trval i poté, co se žalovaný stal vlastníkem Nemovitostí.

Nárok žalobkyně, který je předmětem řízení, posoudil jako nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu.

K prvnímu předpokladu odpovědnosti za škodu uzavřel, že žalovaný porušil právní povinnost tím, že v rozporu se svou povinností pronajímatele neumožnil žalobkyni i přes její písemné výzvy užívat Nemovitosti, v důsledku jeho jednání nemohla žalobkyně naplnit Smlouvu a uzavřít do 17. 6. 2006 podnájemní smlouvu se Společností. Vznikla jí tím škoda, neboť jí ušlo sjednané podnájemné. Byl tak splněn i druhý předpoklad odpovědnosti za škodu – vznik škody. Smlouva přitom měla všechny náležitosti požadované zákonem, byla platná, závazek uzavřít smlouvu nezanikl a jiná překážka pro uzavření podnájemní smlouvy nebyla v řízení zjištěna. Žalobkyně tak prokázala, že mohla důvodně očekávat rozmnožení majetku, k čemuž nedošlo v důsledku jednání žalovaného. Při určení výše ušlého zisku vyšel z celé výše sjednaného podnájemného ve výši 78.000 Kč měsíčně za žalované období 16. 11. 2007 do 31. 12. 2009, celkem 1.989.000 Kč, neboť nebylo prokázáno, že by bylo třeba od této částky odečíst nějaké další náklady, ať se již mělo jednat o náklady, které byl povinen platit pronajímatel (daně a poplatky, pojištění, náklady na revize rozvodů elektřiny, komínů a výtahů, služby spojené s užíváním Nemovitostí), nebo o náklady, které žalovaný vynaložil na opravu Nemovitostí. Podle Nájemní smlouvy byl nájemce povinen hradit pouze náklady spojené s obvyklým udržováním a provozem, v ceně podnájmu náklady na služby nebyly zahrnuty, žalobkyně by je tudíž nebyla povinna vynakládat. Za splněný považoval i třetí předpoklad odpovědnosti za škodu - existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by Společnost nemínila smlouvu o podnájmu uzavřít, podle výpovědi její tehdejší jednatelky J. V. si společnost musela pronajmout jiné prostory, žalovaný odmítal žalobkyni pustit do Nemovitostí již v červnu 2006 a neučinil tak ani později, naopak je sám začal užívat a v důsledku toho žalobkyně nemohla naplnit své závazky ze Smlouvy a vyzvat Společnost k uzavření podnájemní smlouvy, a to ani později (po 17. 6. 2006). Jednání žalovaného považoval za přímou příčinu vzniku škody, nikoli příčinu zprostředkovanou. Odvolací soud zdůraznil, že poslední předpoklad odpovědnosti za škodu – zavinění, je zákonem předpokládán a bylo na žalovaném, aby se odpovědnosti zprostil a prokázal, že škodu nezavinil; to však neučinil, naopak odmítal plnit své povinnosti pronajímatele z Nájemní smlouvy vědomě a úmyslně, a to i poté, kdy mu byla Nájemní smlouva předložena. Žalobkyně včasným nepředložením Smlouvy neporušila ani prevenční povinnost, o existenci Nájemní smlouvy se z korespondence s žalobkyní dozvěděl již v dubnu 2006, nepochybně se spojil s V. R., od něhož si také měl Nájemní smlouvu vyžádat. I kdyby mu ji žalobkyně zaslala dřív, nemělo by to na jeho odpovědnost za škodu vliv, neboť žalovaný smlouvu považoval za absolutně neplatnou. Úroky z prodlení v zákonné výši přiznal soud ode dne 29. 1. 2011, neboť žalovaný měl plnit na výzvu žalobkyně, za kterou je možno považovat až doručení žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že se při řešení otázek absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy, příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného, vznikem škody na straně žalobce a stanovením výše škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Měl za to, že Nájemní smlouva je neplatná zejména pro nemožnost plnění a dále i z důvodu účelovosti jednání jejích účastníků, předmět smlouvy o výpůjčce a Nájemní smlouvy je v zásadě totožný, písemně sjednaná smlouva o výpůjčce nebyla ve stejné formě ukončena, Nájemní smlouva je proto neplatná (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004). Namítal, že vznik škody ani její výši nemohl předvídat. Svým právním předchůdcem V. R. byl výslovně ujištěn, že na Nemovitostech neváznou žádné právní vady včetně nájemních smluv, měl tak důvodné pochybnosti o existenci práva žalobkyně užívat Nemovitosti a důvodně proto po ní požadoval prokázání tvrzené Nájemní smlouvy. V Budově měl uskladněné osobní věci a stavební materiál na její opravu, měl tak zájem zabezpečit Nemovitosti proti vstupu třetích osob. Do předložení Nájemní smlouvy mohl svou případnou povinnost umožnit žalobkyni užívání Nemovitostí porušit pouze nezaviněně a nemohl předvídat, že by porušením této povinnosti mohl způsobit škodu v podobě ušlého zisku z podnájmu. Nebyl nijak informován ani o uzavřené Smlouvě. Poukázal při tom na judikaturu týkající se adekvátní příčinné souvislosti a podmínky sine qua non. Nemohl také předvídat žalovanou výši škody, předvídat mohl škodu maximálně v částce cca 50.000 Kč měsíčně (obvyklá cena podle znaleckých posudků). Soudy při stanovení výše škody nesprávně vycházely pouze z ceny podnájemného, neodečetly od ní náklady (přinejmenším ve výši nájemného, dále náklady spojené s předáním Nemovitostí, vyklizením a nutnými opravami). Příčinná souvislost není dána ani proto, že podnájemní smlouva nebyla nikdy uzavřena, nelze ji dovodit pouze z uzavření Smlouvy. V řízení nebylo postaveno najisto, že žalobkyně splnila veškeré předpoklady pro uzavření podnájemní smlouvy a že k uzavření smlouvy nedošlo výlučně z důvodů na jeho straně; požadavek na předložení Nájemní smlouvy nebránil uzavření podnájemní smlouvy. Měl i za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody v podobě ušlého zisku, když smlouva, na jejímž uzavření se strany dohodly ve smlouvě o smlouvě budoucí, nebyla uzavřena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka, zda uzavření platné smlouvy o nájmu brání skutečnost, že nemovitost, jenž má být pronajata, je již předmětem smlouvy o výpůjčce, která nebyla doposud ukončena, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud výslovně řešena a při řešení otázky příčinné souvislosti a zavinění žalovaného na vzniku tvrzené škody se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat podle předcházejících předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť všechny smlouvy byly uzavřeny za jejich účinnosti a za jejich účinnosti měl vzniknout rovněž celý žalobou uplatněný nárok (§ 3028 odst. 1 a 3, § 3074 odst. 1, § 3079 odst. 1 o. z.).

V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně a V. R. (předcházející vlastník Nemovitostí) uzavřeli ohledně užívání Nemovitostí (ať již celých či části) smlouvu o výpůjčce a posléze, aniž by byla tato smlouva formálně ukončena, smlouvu o nájmu (Nájemní smlouvu). Výpůjčka (§ 659 a násl. obč. zák.) i nájem (§ 663 a násl. obč. zák.) jsou závazkové vztahy působící mezi jejich stranami, smlouvy nevyžadují žádnou zvláštní formu a jde vždy o vztahy dočasné. Zatímco u výpůjčky se jedná o bezplatné užívání věci, nájem je vždy úplatný. Z úpravy v občanském zákoníku nevyplývá, že by existence smlouvy o výpůjčce vylučovala (pozdější) pronájem téže věci, že by tedy mohl neplatnost později uzavřené nájemní smlouvy založit rozpor se zákonem, případně že by se jednalo o případ počáteční nemožnosti plnění, objektivně totiž možnost plnění vyloučena není (obdobně srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18). Navíc v projednávané věci byly stranami obou vztahů stejné osoby, z jejich jednání se dá usoudit, že se na ukončení smlouvy o výpůjčce a její nahrazení Nájemní smlouvou dohodly, žádná ze stran těchto smluv ostatně opak nikdy ani netvrdila, podle úpravy výpůjčky v § 659 – 662 obč. zák. nemusela mít dohoda o ukončení smlouvy písemnou formu, a i kdyby byla písemná forma dohodnuta stranami smlouvy, její nedodržení by mohlo mít za následek jen její relativní neplatnost (§ 40a obč. zák.), jíž se však žádná ze stran nedovolala.

Lze tak uzavřít, že Nájemní smlouva mohla nahradit dříve uzavřenou smlouvu o výpůjčce a není z tohoto důvodu neplatná.

Pro úplnost je třeba dodat, že dovolatel sice v dovolání namítal, že Nájemní smlouva je neplatná i „z důvodu účelovosti jednání jejích účastníků“, avšak tuto (jen naznačenou) otázku neplatnosti Nájemní smlouvy nijak neodůvodnil a neuvedl ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že Nájemní smlouva nebyla ukončena ani platnou výpovědí ani dohodou stran, nebyl dovoláním zpochybněn.

Podle Nájemní smlouvy (se sjednanou dobou nájmu do 31. 12. 2009) mohla žalobkyně jako nájemkyně předmět nájmu (Nemovitosti) dále podnajímat, aniž by k tomu potřebovala další souhlas vlastníka Nemovitostí V. R. Poté, co se (27. 4. 2006) žalovaný stal novým vlastníkem Nemovitostí, přešla na něj podle § 680 odst. 2 obč. zák. také přímo ze zákona (ex lege) práva a povinnosti z Nájemní smlouvy, tj. bez ohledu na skutečnost, zda o její existenci věděl. Podle ustálené soudní praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13), nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09 (dále též jen „nález sp. zn. II. ÚS 3292/09“)] vstupuje nabyvatel do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy vyplývajícími ze zákona a z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu), ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. se vztahuje nejen na složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé), mezi které lze bezpochyby zařadit i souhlas k podnájmu. Žalovaný, poté, co se stal vlastníkem Nemovitostí, vstoupil do práv a povinností z Nájemní smlouvy (uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 2009), stal se pronajímatelem a vázala ho povinnost vyplývající z Nájemní smlouvy umožnit žalobkyni užívání předmětu nájmu, včetně užívání formou přenechání Nemovitostí do podnájmu (srovnej mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 3292/09).

Dovolatel dále zpochybnil v dovolání také závěry odvolacího soudu, že všechny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny, zejména vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou a teorií adekvátnosti kauzálního nexu jsou jeho závěry o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jeho jednáním.

Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění.

Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000 ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).

V řadě souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné a je třeba odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny fyzikální příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245). Řešení je třeba hledat v teorii adekvátnosti kauzálního nexu. Jejím základním rysem a účelem je vyloučit netypické škody, které mohly vzniknout v důsledku náhodných okolností a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Adekvátnost kauzality je třeba posoudit ex ante z hlediska škůdce – jaké okolnosti bylo možno z hlediska optimálního pozorovatele v postavení škůdce rozpoznat.

Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019).

Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. V daném případě požaduje žalobkyně náhradu ve formě ušlého zisku za újmu, která jí měla vzniknout tím, že nemohla uzavřít smlouvu o podnájmu (ač se na jejím uzavření dohodla se Společností ve Smlouvě), neboť jí žalovaný, poté, co se stal vlastníkem Nemovitostí, neumožnil její užívání, a proto jí ušel příjem z podnájmu.

Jednou ze základních povinností pronajímatele je umožnit nájemci nerušené užívání předmětu nájmu; tomu odpovídá základní právo nájemce – právo užívat předmět nájmu (§ 665 odst. 1 obč. zák.). Nájemce může užívat předmět nájmu osobně, může ho však dát i do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak (§ 666 odst. 1 obč. zák.). V projednávané věci v Nájemní smlouvě nejenže nebylo ohledně podnájmu stanoveno jinak, ale bylo výslovně dohodnuto, že pronajímatel (V. R.) přenechává žalobkyni jako nájemkyni Nemovitosti do užívání za účelem provozování její podnikatelské činnosti, zejména k podnájmu dalším subjektům. Žalovaný, jakmile se stal vlastníkem Nemovitostí, vstoupil do postavení pronajímatele z Nájemní smlouvy.

Při zvažování protiprávnosti jednání žalovaného a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody však nelze přehlédnout, že (jak vyplývá z provedeného dokazování) žalobkyně v době uzavření Kupní smlouvy neužívala Nemovitosti více než 5 let, Nemovitosti byly vyklizeny, při jejich opakované prohlídce žalovaný před uzavřením Kupní smlouvy nemohl nijak rozeznat, že by jiné osobě svědčilo nějaké užívací právo a zároveň byl v Kupní smlouvě prodávajícím (V. R.) ujištěn, že Nemovitosti nejsou zatíženy žádnou nájemní smlouvou. Jestliže žalobkyně dlouhodobě Nemovitosti nijak neužívala a tento stav trval i v době uzavření Kupní smlouvy a zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, jen tím, že se žalovaný chopil jejich držby, neznemožnil žalobkyni výkon jejích práv nájemkyně, tak jak je do té doby vykonávala; jestliže je nerealizovala, pak se samotným uchopením držby Nemovitostí žalovaným nic nezměnilo. Ostatně ze skutkových zjištění odvolacího soudu není ani zřejmé, kdy žalovaný skutečně začal Nemovitosti užívat (z listin založených ve spise vyplývá, že vkladové řízení bylo přerušeno a vlastnické právo žalovaného bylo – byť s účinky k 27. 4. 2006 – zřejmě zapsáno až koncem května 2006 a podle Kupní smlouvy měl být při předání sepsán předávací protokol), zda se tak stalo (případně jak dlouho) před 17. 6. 2006, kdy měla být nejpozději uzavřena podnájemní smlouva mezi žalobkyní a Společností.

Teprve poté, co žalovaný začal Nemovitosti užívat (a opravovat je), mu žalobkyně oznámila, že je nájemkyní. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že není významné, kdy žalobkyně předložila žalovanému Nájemní smlouvu a doložila mu tak existenci nájemního vztahu. Protože ujištění v Kupní smlouvě, že k Nemovitostem nemá žádný subjekt nájemní ani jiné užívací právo korespondovalo s jejich stavem, Nemovitosti byly vyklizené a zjevně několik let neužívané, byly pochybnosti žalovaného o existenci nájemního vztahu třetí osoby namístě a jeho požadavek na předložení Nájemní smlouvy zcela legitimní. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by se tak stalo do 17. 6. 2006, kdy měla být uzavřena podnájemní smlouva.

Odvolací soud (nesprávně) posuzoval jednání žalovaného k okamžiku, kdy nabyl vlastnické právo k Nemovitostem, tento okamžik však z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu není s ohledem na zjištěné specifické okolnosti v dané věci významný; tím byla až skutečnost, kdy žalovaný zjistil (mohl zjistit), že Nemovitosti jsou zatíženy nájmem a žalobkyně je nájemkyní a že se rozhodla – po několika letech – opět začít realizovat svá práva vyplývající z Nájemní smlouvy.

Pro úplnost je třeba dodat, že tvrzení žalobkyně o nemožnosti dostát závazku ze Smlouvy a uzavřít podnájemní smlouvu v dohodnuté lhůtě, je poměrně vágní, netvrdí, jaké konkrétní kroky ve vztahu ke Společnosti do uplynutí lhůty stanovené k uzavření podnájemní smlouvy činila a že by žalovaného do 17. 6. 2006, kdy měla být podnájemní smlouva uzavřena, adekvátně informovala nejen o existenci Nájemní smlouvy, ale též o existenci Smlouvy. Mezi účastníky probíhala několik měsíců poté, co se žalovaný stal vlastníkem Nemovitostí, poměrně rozsáhlá korespondence, v ní se však žalobkyně o existenci Smlouvy několik měsíců (dokonce více než rok) vůbec nezmiňuje, dlouhé měsíce se domáhá v podstatě jen svého nároku na vypořádání investic do Nemovitostí. Žalobkyně dokonce dne 2. 8. 2007 podává trestní oznámení na V. R. (v němž mj. uvádí, že žalovaného o existenci Nájemní smlouvy informovala ústně 28. 6. 2006 a dne 15. 8. 2006 písemně) s tím, že při uzavírání Kupní smlouvy uvedl úmyslně žalovaného v omyl ohledně právního stavu Nemovitostí, že jí tím vznikla škoda, neboť v minulosti provedla rozsáhlou rekonstrukci, za investice zaplatila 4.000.000 Kč, došlo ke zhodnocení Nemovitostí, které jí měl podle dodatku k Nájemní smlouvě ze dne 23. 12. 1997 při ukončení nájemního vztahu zaplatit pronajímatel V. R. O Smlouvě se v trestním oznámení vůbec nezmiňuje, stejně jako v dalších přípisech v následující době, kdy je její trestní oznámení prověřováno, a až po několika měsících uvádí obecně, že by mohla Nemovitosti podnajímat za 80-100.000 Kč měsíčně a teprve začátkem roku 2009 konkretizuje Smlouvu. Také z vysvětlení jednatelky Společnosti J. V. při prověřování trestního oznámení (na které odkazuje při své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně) žádné konkrétní kroky k uzavření podnájemní smlouvy do 17. 6. 2006 za sjednané podnájemné ve výši 78.000 Kč nevyplývají; navíc z jejích tvrzení je zřejmé, že žalobkyně v době, kdy měla být uzavírána Smlouva a podnájemní smlouva ani neměla do Nemovitostí přístup. S těmito skutečnostmi vzbuzujícími pochybnosti o samotné existenci Smlouvy v době uzavření Kupní smlouvy se odvolací soud nijak nevypořádal. Zcela pominuta zůstala v řízení i námitka žalovaného, že – pokud by soud shledal, že jsou splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu – měl by při stanovení výše škody přihlédnout ke specifickým vztahům mezi žalobkyní a V. R. (bývalým vlastníkem Nemovitostí), které se promítly do nestandardních ujednání v Nájemní smlouvě (zejména ve vztahu k výši nájemného, jeho splatnosti a sjednání výpovědních důvodů).

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru