Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2184/2002Usnesení NS ze dne 20.11.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2184.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2184/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města Č. T. proti žalovaným 1. I. V. a 2. K. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 174/99, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000, č.j. 13 Co 78/2000 – 50, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 10. 1999, č.j. 20 C 174/99 – 27, přivolil k výpovědi ze společného nájmu bytu č. 36, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v VIII. podlaží domu č. or. 1 na ulici O. v Č. T. (dále jen \"předmětný byt\" nebo \"byt\"), kterou dal žalobce oběma žalovaným z důvodů podřazených ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Rozhodl, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž rozhodnutí nabude právní moci, oba žalované zavázal vyklidit předmětný byt po skončení nájemního poměru do patnácti dnů od zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání podanému 2. žalovanou, která se domáhala změny výroku o vyklizovací povinnosti tak, aby tato povinnost byla vázána na zajištění náhradního bytu, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 3. 2000, č.j. 13 Co 78/2000 – 50, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení co do výše přisouzené částky a zavázal oba žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. ,av němž uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je v rozporu s dobrými mravy a se \"Základní listinou lidských práv a svobod\", v níž je uvedeno, že každý má právo na bydlení, neboť jí s dětmi bylo toto právo odepřeno, ač se do této situace dostala ne vlastním zaviněním. Vyjádřila názor, že jsou u ní dány \"důvody zvláštního zřetele pro přidělení náhradního bytu, případně náhradního ubytování\", a navrhla, aby Nejvyšší soud \"v Praze\" rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 3. 2000, Nejvyšší soud proto dovolání 2. žalované projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen \"o. s. ř.\").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje se jím způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť napadené rozhodnutí lze přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů toliko z podnětu dovolání, které je (objektivně i subjektivně) přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou stanoveny v § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Vady řízení uvedené formou taxativního výčtu v § 237 odst. 1 o. s. ř., které činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.

Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V daném sporu byl ale odvolacím soudem změněn pouze výrok o nákladech řízení, zatímco výroky ve věci samé byly – jak již bylo na jiném místě tohoto rozhodnutí uvedeno – potvrzeny. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto přípustnost dovolání proti nim nezakládá.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 10. 1999, č.j. 20 C 174/99 – 27, potvrzený napadeným rozsudkem, však byl prvním rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci, takže přípustnost dovolání nemůže mít oporu ani v tomto procesním ustanovení.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci ale odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a dovolatelka (2. žalovaná) návrh na její vyslovení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila. Zbývá dodat, že obecné poučení o opravných prostředcích, obsažené v závěrečné části písemného vyhotovení napadeného usnesení, přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže.

Výše uvedené závěry s sebou přinášejí konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného a Nejvyšší soud je proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) – odmítl podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci, který by měl proti dovolatelce, nesoucí procesní zavinění na tom, že dovolání bylo odmítnuto, právo na jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2002

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru