Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2179/2000Usnesení NS ze dne 29.05.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2179.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2179/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Města Z. proti žalovanému Ing. L. V., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 207/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2000, č. j. 17 Co 447/99-31, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 5. 5. 1999, č. j. 5 C 207/99-21, zastavil řízení o návrhu žalobce na vyklizení nebytových prostor, nacházejících se v nemovitosti žalobce (poté, co žalobce vzal žalobu zpět), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2. 225.- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 500.- Kč.

K odvolání žalovaného, směřujícímu toliko do výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 2. 2000, č. j. 17 Co 447/99-31, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v dané věci je nutno aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno poté, co žalobce vzal zpět návrh na zahájení řízení, který byl podán důvodně. Dovodil, že žalovaný vyklidil nebytové prostory až po podání žaloby (která byla podána 24. 2. 1999), a že neprokázal svoje tvrzení, že se tak stalo již 16. 2. 1999.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání (adresované Vrchnímu soudu v Olomouci), jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení věci a namítá, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť se již od 16. 2. 1999 v nebytových prostorách žalobce nezdržoval, o čemž svědčí i důkazy, na něž v dovolání poukazuje. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření polemizoval se závěry žalovaného a namítl, že dovolání je v dané věci nepřípustné.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\").

Nejvyšší soud, který je ve smyslu ustanovení § 10a o. s. ř. soudem dovolacím (dovolatel se ve funkční příslušnosti mýlí, adresuje-li dovolání Vrchnímu soudu v Olomouci) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v citovaných ustanoveních upravených se však v dané věci nejedná.

Podle § 238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť v dané věci nejde o usnesení zde taxativně vyjmenovaná.

Rovněž tak nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel. Uvedené ustanovení míří totiž toliko na případy usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé; takovýmto usnesením však není usnesení o nákladech řízení. Nehledě na to není splněn ani další předpoklad v tomto ustanovení stanovený, a to návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání. Se zřetelem k povaze usnesení o nákladech řízení nelze přípustnost dovolání dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť i toto ustanovení se týká toliko usnesení ve věci samé (ostatně odvolací soud ani přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil).

Za tohoto stavu by bylo dovolání přípustné toliko tehdy, byly-li by zde vady uvedené formou taxativního výčtu v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., k jejichž existenci dovolací soud přihlédne, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovéto vady se však z obsahu spisu nepodávají, a nejsou ani v dovolání tvrzeny.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci byla podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny (snížené o jednu polovinu) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 375.- Kč, (§ 7, § 11 odst. 2 písm. c/, ve spojení s § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. května 2001

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru