Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2176/2020Usnesení NS ze dne 23.11.2020

HeslaNájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2176.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2221 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2176/2020-209

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně COOL DESIGN s.r.o., se sídlem v Praze 1, Železná 485/4, IČO 29026661, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalovaným 1) B. H., narozené XY, bytem XY, 2) D. W. Š., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, a 3) HAMO s.r.o., se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 1417/32, IČO 25626329, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 210/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019, č. j. 16 Co 375/2019-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) každé jednou polovinou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 300 Kč k rukám Mgr. Soni Adamové, advokátky se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 38 C 210/2016-151, zamítl žalobu, aby soud nahradil vůli žalovaných 1) a 2) na uzavření dodatku ke smlouvě o nájmu prostor sloužících k podnikání č. NS-2014/02 ze dne 15. 3. 2014, kterým by byl rozšířen předmět nájmu o prostory v 1. p. (ve 2. nadzemním podlaží) o byty č. 1 a č. 2 o celkové výměře 122 m² v domě č. p. XY na pozemku č. parc. XY, k. ú. XY, obec XY (dále jen „byt“, „předmětný byt“, „nemovitost“), a současně bylo žalobkyni uloženo platit nájemné zvýšené o částku 33 000 Kč měsíčně (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II. a III.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 16 Co 375/2019-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých jsou žalované podílovými spoluvlastnicemi pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v obci XY, k. ú. XY. Právní předchůdci žalovaných jako pronajímatelé uzavřeli dne 15. 3. 2014 se žalobkyní jako nájemcem smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání č. NS-2014/02, jejímž předmětem byly tam specifikované místnosti v prvním podzemním a prvním nadzemním podlaží. Dopisem ze dne 7. 6. 2016 vyzvala žalobkyně žalované s odkazem na závazek vyplývající z čl. 7 odst. 13 uzavřené nájemní smlouvy k uzavření jejího dodatku, kterým by byl rozšířen předmět nájmu o další prostory (byt č. 1 a č. 2 ve druhém nadzemním podlaží domu), s čímž žalované 1) a 2) nesouhlasily.

Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalované 1) a 2) byly zavázány k uzavření dodatku nájemní smlouvy, kterou se předmět nájmu rozšiřuje. Obsahem čl. 7 odst. 13 nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 2014 (uzavřené žalobkyní s původními vlastníky nemovitosti) je taková změna nájemní smlouvy, která mění předmět nájmu, tj. rozšiřuje předmět nájmu o další, dosud nepronajaté, prostory. Nový vlastník pak není vázán tímto ujednáním, neboť na něj přešla práva a povinnosti z dosud sjednaného nájmu (§ 2221 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), nikoli práva a povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy, která by měla být teprve v budoucnu sjednána a týká se jiných prostor než stávajících pronajatých prostor. Ani z darovacích smluv, jimiž darované nabyly vlastnictví ke svým podílům, nevyplývá sjednání závazku žalovaných uzavřít budoucí smlouvu, ale pouze to, že vstoupily do práv a povinností původního pronajímatele plynoucích z dosud sjednaného nájmu.

Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.

Při výkladu ustanovení § 2221 o. z. se Nejvyšší soud v obecné rovině již přihlásil k závěrům, jež formuloval v souvislosti s interpretací obsahově obdobného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018, a rozsudek ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019). Vyplývá z nich, že interpretovaná ustanovení upravují zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem této právní úpravy je přitom zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, že nastane předvídaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něj přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017, ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84/1997 v časopise Soudní judikatura, či ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09).

Právní závěr odvolacího soudu, dle něhož nový vlastník není vázán ujednáním, které mění předmět nájmu, tj. rozšiřuje předmět nájmu o další, dosud nepronajaté, prostory, neboť na něj přešla práva a povinnosti z dosud sjednaného nájmu, nikoli práva a povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy, která by měla být teprve v budoucnu sjednána a týká se jiných prostor než dosud pronajatých, tak judikatuře dovolacího soudu odpovídá. Je rovněž zřejmé, že ustanovení § 2221 odst. 2 o. z., jímž argumentuje dovolatelka, na danou věc nedopadá.

Pro úplnost je třeba dodat, že i když čl. 7 odst. 13 byl součástí textu nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 2014, jde svou podstatou o samostatnou smlouvu o smlouvě budoucí (§ 1785 a násl. o. z.). K uzavření budoucí smlouvy se však zavazují účastníci smlouvy o smlouvě budoucí. K právnímu nástupnictví dochází pouze v případě univerzální sukcese, ať již v důsledku dědění nebo přeměny právnických osob [srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008, a též Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 281, 282].

V projednávané věci nebyly žalované 1) a 2) účastnicemi smlouvy o smlouvě budoucí ani nejsou univerzálními právními nástupci původních pronajímatelů, kteří ji uzavřeli. Nejsou tedy k uzavření (nové) smlouvy o rozšíření nájmu věcně pasivně legitimovány.

Co se dovolatelkou namítaného rozporu s dobrými mravy týče, dlužno uvést, že jednání odporující dobrým mravům může být důvodem, pro nějž lze výkon práv (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít, samo o sobě však nová práva nezakládá. Prostřednictvím argumentu rozporu jednání s dobrými mravy tudíž nelze konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze toliko stávající právo omezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94).

Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu zásah do jejího legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává do všech výroků napadeného rozsudku, tedy i do výroků o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 23. 11. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru