Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2172/2016Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2172.2016.2
Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 146 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 150 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 243e odst. 1...

více

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2172/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně VEMA, akciová společnost, se sídlem v Chrudimi, Dašická 911, IČO 46506071, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, proti žalované VEJCE CZ, s. r. o., se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Nedokončená 1618, IČO 27428559, zastoupené JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 47/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2016, č. j. 23 Co 551/2015-319, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2016, č. j. 23 Co 551/2015-319, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou došlou soudu 12. 3. 2013 domáhala vyklizení nemovitostí (areál k chovu drůbeže - který specifikovala). Tvrdila, že žalovaná je užívala od 1. 3. 2006 na základě smlouvy o nájmu uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 2015, dne 21. 1. 2013 však – poté, co žalovanou dne 18. 12. 2012 písemně vyzvala k odstranění čmelíka kuřího (který tam v době uzavření smlouvy o nájmu nebyl, výskyt byl v areálu zjištěn v průběhu podzimu roku 2012, a který způsobuje vlastníkovi areálu škody dosahující značného rozsahu) - odstoupila od nájemní smlouvy a vyzvala ji k vyklizení areálu, což žalovaná doposud neučinila.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 23 Co 551/2015-319, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (soud prvního stupně) ze dne 18. 6. 2015, č. j. 4 C 47/2013-264 (jímž žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 61.905 Kč), a řízení zastavil, současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V průběhu odvolacího řízení došlo k ukončení nájemní smlouvy uplynutím sjednané doby nájmu a žalovaná proto předmětné nemovitosti vyklidila. Žalobkyně poté vzala žalobu v celém rozsahu zpět, s čímž žalovaná souhlasila. Odvolací soud dospěl k závěru, že sice nelze uzavřít, že by ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, procesní zavinění však ani nelze přičítat žalobkyni, neboť ta neměla jinou možnost, než vzít žalobu zpět, žádný z účastníků proto nezavinil zastavení řízení, je tak na místě aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a žádnému z účastníků nepřiznat náhradu nákladů řízení.

Usnesení odvolacího soudu, a to výrok o náhradě nákladů řízení, napadla žalovaná dovoláním, namítala, že rozhodnutí je v této části v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Vytýkala odvolacímu soudu, že se důsledně neřídil ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř., nezabýval se důvody vyklizení ani důvody vedení celého sporu a tím, zda žaloba byla podána po právu. Měla za to, že v řízení bylo prokázáno neplatné odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy, smlouvu nijak neporušila, a proto jí nevznikla povinnost předmětné nemovitosti vyklidit; žaloba tak nebyla podána důvodně. Tato povinnost jí vznikla až v průběhu řízení, kdy podle smlouvy o nájmu (uzavřené před zahájením řízení) uplynula sjednaná doba nájmu. V souladu se smlouvou (nikoliv v souladu se žalobními tvrzeními) také prostory vyklidila. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že by v předmětné věci byly dány mimořádné okolnosti odůvodňující aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náklady soudního řízení obou stupňů a náklady dovolacího řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (i s nálezy Ústavního soudu), dovolatelka neuvádí žádnou právní otázku, pro kterou by bylo dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při aplikaci ustanovení § 146 odst. 1 a 2 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle odst. 2 téhož ustanovení jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16) i právní teorie (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989-991) úprava náhrady nákladů řízení v § 146 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. neumožňuje soudu, aby v případě zastavení řízení bez dalšího žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zastavuje-li soud řízení, musí se zabývat tím, zda zastavení řízení některý z účastníků zavinil. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce zastavení řízení nezavinil v případě, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je proto nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Nárok uplatněný žalobou nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, jako to, co bylo uplatněno žalobním petitem, žalobu je třeba vnímat jako celek, neboť nejen žalobní petit, ale i žalobní tvrzení vyjadřují, proč se žalobce domáhá daného plnění.

Žalobkyně se domáhala vyklizení předmětných nemovitostí s tvrzením, že od nájemní smlouvy odstoupila podle § 679 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), došlo proto k jejímu zrušení a žalovaná tak užívá nemovitosti bez právního důvodu. Žalovaná v průběhu řízení tvrdila, že nebyly splněny důvody pro odstoupení od nájemní smlouvy podle § 679 odst. 3 obč. zák., ke zrušení nájemní smlouvy proto platně nedošlo, nájemní vztah tak trval, a to až do uplynutí sjednané doby nájmu. Předmětné nemovitosti vyklidila v souladu s uzavřenou smlouvou – tedy až v souvislosti se skončením nájmu uplynutím doby, na kterou byl nájem sjednán (§ 676 odst. 1 obč. zák.).

I když tedy (z pohledu žalobního petitu) žalovaná uspokojila požadavek žalobce, nelze při posouzení, zda byla žaloba podána důvodně, přehlédnout, že – skončila-li v průběhu řízení nájemní smlouva uplynutím sjednané doby nájmu – ani jinou možnost postupu v řízení neměla. Jde tak o výjimečnou situaci, kdy – má-li se soud vyhnout formalistickému přístupu - při posouzení důvodnosti žaloby nelze vycházet jen z toho, že žalovaná nemovitosti vyklidila. Při posouzení, zda byl návrh na zahájení řízení podán důvodně, se proto soud nevyhne odpovědi na otázku, kdy nájem skončil – zda ještě před podáním žaloby (jak tvrdila žalobkyně), nebo až v průběhu soudního řízení (srovnej obdobně závěry např. ve výše citovaných rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 170/2015, sp. zn. III. ÚS 2741/16). Neskončil-li nájem před zahájením řízení, pak byla žaloba podána předčasně a skončil-li nájem až v průběhu řízení, nelze klást žalované k tíži, že nemovitosti - poté, co jí vznikla (až v průběhu řízení) povinnost je vyklidit – je také vyklidila. Nemůže tak obstát závěr odvolacího soudu, že i když ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalované, nelze zavinění přičítat ani žalobkyni (nebyla-li žaloba podána důvodně, nelze postupovat při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

I při rozhodování o přiznání nákladů řízení v případě, že řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, může soud postupovat podle § 150 o. s. ř. a nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4745/2016). Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu však nelze zjistit, zda v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014) při své úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, vycházel z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování musí přihlížet zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Protože usnesení odvolacího soudu není v napadené části z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné, dovolací soud ho v tomto rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2017

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru