Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2135/2000Usnesení NS ze dne 17.04.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2135.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2135/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P., proti žalovaným 1) L. Š., a 2) M. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 26 C 125/99, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 35 Co 88/2000-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný L. Š. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18.11.1999, č.j.26 C 125/99-35, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve druhém patře domu č.p. 1748 v P. (dále \"předmětný byt\") s tím, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně (vlastnice domu, v němž se předmětný byt nachází) se právem domáhá přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák., neboť žalovaní, kteří jsou společnými nájemci tohoto bytu, mají vedle toho ve společném jmění nemovitost, kterou mohou užívat; mají tedy dva byty, čímž je naplněn výpovědní důvod podle citovaného ustanovení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.4.2000, č.j. 35 Co 88/2000-58, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III., IV. a V.) a zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání (výrok VI.). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nájemcem předmětného bytu je pouze 1. žalovaný, neboť žalovaným nevzniklo - v roce 1989, kdy 1. žalovaný získal tento byt jako byt vojenský - právo společného užívání v důsledku ustanovení § 182 obč.zák. v tehdy platném znění, takže se účinností zákona č. 509/1991 Sb. nestali jeho společnými nájemci, byť 1. žalovaný ke dni účinnosti tohoto zákona již nebyl vojákem z povolání. Zaujal názor, že opodstatněnost výpovědního důvodu upraveného v § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. je třeba posuzovat ke dni dání výpovědi. K tomuto datu byl žalovaný nejenom nájemcem předmětného bytu, ale spolu se svojí manželkou (2. žalovanou) i spoluvlastníkem nemovitosti - rodinného domu v D. P. s bytovou jednotkou o velikosti 4+1, který je způsobilý uspokojit bytovou potřebu žalovaných a případně i členů jejich domácnosti. Pokud pak žalovaní darovali tuto nemovitost svému synovi, nedokládá tato okolnost, že by 1. žalovanému zaniklo právo ji užívat. Protože žalovaní neprokázali, že jejich zdravotní stav je takového charakteru, že by na nich nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, odvolací soud žalobě vůči 1. žalovanému - nájemci předmětného bytu, vyhověl, když současně proti 2. žalované, jíž právo nájmu nesvědčí, žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu \"vychází z nesprávného právního názoru na otázku, zda lze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt\". Poukazuje na to, že žalovaný je vyššího věku, že vzhledem ke svému povolání strávil většinu času mimo rodinu, a že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby v téměř sedmdesáti letech změnil svůj způsob života. Další nezanedbatelnou skutečností (uvádí se v dovolání) je, že předmětný byt užívá žalovaný se svým synem a jeho rodinou. Dovolatel dovozuje, že z hlediska výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. je rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku, a že do té doby je nájemce oprávněn podle své volby ukončit nájem druhého bytu, a v této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný do doby vydání rozsudku odvolacího soudu převedl nemovitost v D. P. na svého syna. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve své dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, a pro případ, že by bylo shledáno přípustným navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Vyvracela argumenty dovolatele a poukázala na to, že pro naplnění daného výpovědního důvodu je rozhodný stav k okamžiku dání výpovědi.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen \"o.s.ř.\".).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale současně musí jít o otázku, která má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).

Nebyla-li ve výroku rozsudku odvolacího soudu vymezena právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, je dovolání přípustné pro řešení té právní otázky (otázek), která měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, pokud jde o přípustnost dovolání dle § 239 odst. 1 o.s.ř.), a jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno.

V projednávané věci odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že je dán výpovědní důvod upravený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák., a dovolatel uvedený závěr odvolacího soudu zpochybňuje námitkou, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jakož i námitkou, že pro posouzení uvedeného výpovědního důvodu je rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku.

Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.

Výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. se v soudní praxi ustálil potud, že pro existenci výpovědního důvodu upraveného v citovaném ustanovení je rozhodující stav v době dání (doručení) výpovědi nájemci bytu - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1999, pod pořadovým číslem 68, ze dne 9.8.1999, sp.zn. 26 Cdo 1979/98, ze dne 27.10.1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, ze dne 15.12.1999, sp.zn. 26 Cdo 1581/98, a ze dne 27.10.1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98. O situaci, kdy \"nájemce má dva nebo více bytů\" jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul užívání (dvou) více bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu ust. § 685 a násl. obč.zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu, a další byt z titulu (spolu)vlastnického práva k domu (srov. např. citované rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1581/98). Namítá-li nájemce v řízení o přivolení k výpovědi, dané z uvedeného výpovědního důvodu, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, musí uvést skutečnosti, ze kterých existenci této okolnosti vyvozuje, a nabídnout k tomuto tvrzení důkazy. Není-li toto jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé procesní následky z toho plynoucí (srov. např. výše citované rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 457/98).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť v něm nebyla řešena právní otázka, k níž by se judikatura vyšších soudů dosud nevyjádřila, a odvolací soud (přihlížeje i k žalovaným namítaným důvodům užívání dvou bytů) postupoval v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.

Protože přípustnost dovolání 1. žalovaného nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a proto mu byla podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o.s.ř. uložena povinnost nahradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání ve výši 500.-Kč a z paušální částky náhrad ve výši 75.-Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. dubna 2001

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru