Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 211/2001Usnesení NS ze dne 16.10.2002

EcliECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.211.2001.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 211/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P., proti žalovaným 1) J. P., 2) D. P., 3) A. H. a 4) K. H., o umožnění užívání bytu a o vydání klíčů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 225/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. května 2000, č. j. 12 Co 773/99-157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně - poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 13. 5. 1998, č. j. 18 C 225/97-84, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 1998, č. j. 12 Co 813/98-109, zrušen a věc byla pro procesní vady vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 29. 4. 1999, č. j. 18 C 225/97-125, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku umožnit žalobci užívání bytu druhé kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází v druhém patře domu v O. (dále jen „byt“) a vydat žalobci klíče ke vstupním dveřím tohoto bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 5. 2000, č. j. 12 Co 773/99-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.

Odvolací soud převzal jako správné závěry soudu prvního stupně, že žalovaní jsou spoluvlastníky nemovitosti, ve které se nachází byt, jehož zpřístupnění se žalobce domáhá, a že babička žalobce V. P. byla nájemkyní tohoto bytu. Dále odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce se do bytu nastěhoval v roce 1993 ještě za života manžela babičky J. P. (který zemřel dne 21.10. 1996) na přání prarodičů, že žalobce měl v bytě pro sebe vyčleněnu jednu místnost, kde měl své věci, ostatní prostory bytu užíval společně s babičkou, že se v bytě každodenně zdržoval a to i v době, kdy byl práce neschopen, že se podílel na platbách spojených s bydlením, na úklidu bytu a společných prostor v domě, že měl na poštovní schránce umístěnu svoji vizitku, že babička žalobce zprvu vařila i pro něho a když byla postižena mrtvicí, měla pro sebe zajištěny obědy od pečovatelské služby a ostatní stravování babičky zajišťoval částečně žalobce a částečně její dcera V. T., která si ji někdy brala k sobě na víkend a prala pro ni, že žalobce pro babičku nakupoval, a že na počátku roku 1997 babička žalobce opakovaně oznamovala prvnímu žalovanému, že žalobce s ní žije ve společné domácnosti od 20. 5. 1993. Odvolací soud rovněž převzal další zjištění soudu prvního stupně, že babička žalobce byla hospitalizována ve dnech 3. 5. 1997 až 9. 5. 1997, že po propuštění z nemocnice byl její stav vážný a byla u dcery V. T. až do 1. 7. 1997, kdy byla znovu převezena do nemocnice, kde dne 8. 7. 1997 zemřela, a že žalovaní žalobci po smrti babičky vystěhovali z bytu jeho věci a od té doby mu brání v užívání bytu, přičemž žalobce jiný vlastní byt nemá.

Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud na podkladě jím provedených důkazů doplnil o zjištění, že dědeček žalobce J. P. uzavřel dne 22. 6. 1992 s tehdejším pronajímatelem obchodní společností T. a. s. O. nájemní smlouvu ohledně sporného bytu na dobu neurčitou, že žalovaní se stali spoluvlastníky domu, v němž se byt nachází, a tedy pronajímateli bytu dnem 16. 12. 1996, že žalobce byl ve věci projednání dědictví po babičce veden jako osoba spolužijící se zemřelou, že žalovaní veškeré věci patřící žalobci dne 3. 9. 1997 z bytu vystěhovali a znemožnili mu výměnou zámků vstup do bytu, a že tento stav trvá dosud. Konečně odvolací soud vzal za prokázáno, že od měsíce října 1997 v bytě bydlí rodina L. D., s nímž žalovaní sepsali nájemní smlouvu.

Odvolací soud se pak ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, k nimž dospěl při řešení prejudiciální otázky, že na žalobce podle § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) přešlo právo nájmu bytu. Předně dovodil, že na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 22. 6. 1992 s bývalým pronajímatelem bytu, vzniklo prarodičům žalobce právo společného nájmu bytu (§ 704 odst. 1 obč. zák.), že po smrti svého manžela se dnem 21. 10. 1996 stala výlučnou nájemkyní bytu babička žalobce (§ 707 odst. 1 obč. zák.), a že žalovaní, kteří se stali spoluvlastníky domu, v němž je situován byt, vstoupili do všech práv a povinností předchozího pronajímatele bytu (§ 680 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud zcela přisvědčil soudu prvního stupně, který zaujal názor, že žalobce ke dni smrti své babičky s ní ve společné domácnosti a v bytě bydlel a že nemá vlastní byt. Za pravdu dal soudu prvního stupně i v tom, že pro tento učiněný závěr je irelevantní zjištěná okolnost, že babička zemřela v nemocnici a že na péči o babičku se spolupodílela i dcera babičky. Vzhledem k právnímu závěru, že žalobci svědčí právo nájmu k bytu, shledal odvolací soud žalobu žalobce v souladu s § 687 odst. 1 obč. zák., podle něhož je pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Skutečnost, že ohledně bytu došlo k uzavření nájemní smlouvy s L. D., odvolací soud posoudil jako v této věci nerozhodnou s poukazem na nemožnost platného uzavření nájemní smlouvy bez ukončení již existujícího nájemního poměru.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před jeho novelou, provedenou s účinností ke dni 1.1.2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnili v něm výslovně dovolací důvod, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Konkrétně namítli, že v řízení vyšla najevo důležitá skutečnost (mající zásadní význam pro posouzení, zda došlo k přechodu nájmu bytu na žalobce), že babička žalobce před svou smrtí žila nejméně po dobu 1,5 měsíce u své dcery V. T., která o ni plně pečovala. Jestliže odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, aniž by vyhodnotil pro věc samu tuto důležitou skutečnost, dospěl nesprávně k právnímu závěru, že v dané věci byla splněna jedna z podmínek přechodu nájmu bytu a sice že žalobce žil ve společné domácnosti s babičkou ke dni její smrti. Tato podmínka by mohla být splněna nebýt toho, že ještě před hospitalizací babičky došlo k zániku společné domácnosti a trvalého soužití žalobce a jeho babičky, neboť zanikly znaky trvalosti a znaky společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tak podle dovolatelů uvedenou otázku nevyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Soudu prvního stupně současně dovolatelé vytkli, že neprovedl jimi navrhovaný důkaz zprávou Pečovatelské služby O. a dopisem V. T., z nichž vyplývá, že babičce žalobce byly dva měsíce před její smrtí dováženy obědy do bydliště její dcery a že babička ve svém bytě žila sama. Navrhli napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (zřejmě též po zrušení rozsudku soudu prvního stupně).

Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že podle jeho mínění je podané dovolání nepřípustné, neboť je jím napadán hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, tedy o skutečnosti, že babička žalobce byla v den smrti v nemocnici, což podle žalobce nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací důvod, resp. otázka zásadního právního významu, není podle přesvědčení žalobce určitě a přesně formulována. Pokud je napadána otázka vedení společné domácnosti žalobce s jeho babičkou V. P. v den její smrti, odkázal žalobce na běžnou výkladovou praxi zaujímanou při rozhodování ve věcech přechodu nájmu, podle níž je podmínka trvalosti společné domácnosti dána, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoli pouze na přechodnou dobu s tím, že přechodným pobytem určité fyzické osoby na jiném místě (např. po dobu výkonu branné pohotovosti, po dobu studia apod.) její trvalé soužití v domácnosti nezaniká. Jestliže dovolatelé připouštějí, že žalobce vedl společnou domácnost se svou babičkou, a tvrdí, že tato společná domácnost zanikla odchodem babičky k její dceři V. T., přešel by na žalobce nájem bytu podle § 708 obč. zák. Tak by tomu mohlo být, pokud by bylo prokázáno, že babička opustila byt s úmyslem se již nikdy nevracet. Toto tvrzení dovolatelů však nemá oporu v provedeném dokazování. V řízení bylo naopak zjištěno, že dočasné pobyty babičky v nemocnici nebo u její dcery byly způsobeny jejím zdravotním stavem, a přitom zaměstnaný žalobce by nemohl vždy o ni pečovat.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V souzené věci není předpoklad uvedený v citovaném ustanovení naplněn, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl sice v pořadí druhým rozsudkem ve věci, avšak soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém předcházejícím rozsudku.

Soud dále zkoumal přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V dané věci odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, takže dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatel podal návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, takže bylo na dovolacím soudu, aby se uplatněnou přípustností zabýval.

Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen toliko pro posouzení otázek právních a nikoli skutkových. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je jen dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci je omylem soudu při aplikaci práva a spočívá v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.

K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně přezkumu otevřené, jež současně dovolatel fakticky napadl. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li posouzení právní otázky, která má právní relevanci i pro posouzení jiných sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.

Ze shora podaného výkladu plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost je založena pouze ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř., nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s. ř., tedy námitku, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci dovolacími námitkami půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda i přesto, že babička žalobce V. P. žila z najisto postavených důvodů nejméně jeden a půl měsíce před smrtí u své dcery V. T., lze usoudit, že žalobce žil se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti, tedy zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem je v daném případě naplněna jedna ze dvou v zákoně stanovených podmínek pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

Podle ustanovení § 706 odst. 1 věty první o. z. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci ( společnými nájemci ) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Výklad citovaného ustanovení ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu, se v soudní praxi ustálil. Z konstantní judikatury (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyplývá, že i když u osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství ve smyslu § 115 obč. zák., je však třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, vést takové společenství trvale-bez předem stanoveného časového omezení, tedy nikoli jen na přechodnou dobu. Nestačí, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu. Soudní praxe je jednotná i v tom, že přechodným pobytem určité osoby na jiném místě její trvalé soužití v domácnosti nezaniká. K zániku společné domácnosti však dochází jejím trvalým opuštěním nájemcem nebo osobou s ním žijící, jímž je obecně jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdo 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. musí být splněna i v den smrti nájemce, přičemž závěru, že k naplnění této podmínky došlo, není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 714/2002 a ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 245/2002).

Jestliže v projednávané věci odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění (jejichž správnost nelze v dovolacím řízení podle § 239 odst. 2 o. s. ř. podrobit přezkumu) k závěru, že žalobce vedl se svou babičkou ke dni její smrti společnou domácnost a na tomto základě dovodil, že na něho přešlo smrtí babičky právo nájmu bytu, jsou tyto závěry (pokud jde o výklad ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák.) v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a lze se s nimi ztotožnit. Vyjdeme-li z nezpochybnitelného zjištění, že babička žalobce pobývala v nemocnici nebo u své dcery z důvodu zdravotních potíží, je třeba přisvědčit žalobci, že se jednalo pouze o pobyty přechodného charakteru na jiném místě, které nemohly přivodit zánik trvalého spolužití babičky v domácnosti se žalobcem. S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem nebylo možno usoudit, že šlo o odchod definitivní, který by bylo možno kvalifikovat jako trvalé opuštění společné domácnosti, tedy jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit.

Z výše uvedeného logicky vyplývá závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., a proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno za situace, kdy žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, sepsaným advokátem (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).

Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 8. 11. 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500 Kč a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná osoba podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. října 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru