Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2086/2012Rozsudek NS ze dne 26.03.2013

HeslaNájem bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2086.2012.1
Dotčené předpisy

§ 710 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2086/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna – městské části Brno – Starý Lískovec, se sídlem Brno, Klobásova 9, proti žalované R. F., bytem B., K. 17, zastoupené Mgr. Renatou Kittnerovou, advokátkou se sídlem Brno, Větrná 1, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 19 C 75/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 19 Co 10/2011-126, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č.j. 19 C 75/2008-94, uložil (původně 1.) žalované povinnost vyklidit byt č. 2, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve druhém podlaží domu č.p. 546, or.č. 17 na ulici K. v B. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování (výrok I.), výrokem II. uložil původně též žalovaným 2) a 3) J. K. a J. P. byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky.

Po zastavení odvolacího řízení vůči 2. a 3. žalovanému pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č.j. 19 Co 10/2011-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. tento rozsudek potvrdil ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně ze závěru, že předmětný byt byl bytem zvláštního určení, jehož nájemcem byl manžel žalované L. F. na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou (do 31. 3. 2007). Jmenovaný zemřel a v bytě zůstala bydlet žalovaná se svými dětmi. Vzhledem k charakteru bytu nemohlo dojít smrtí nájemce bytu k přechodu práva nájmu na jeho manželku (žalovanou), ale toto právo smrtí nájemce zaniklo. Odvolací soud dodal, že „i kdyby nešlo o byt zvláštního určení, a mělo by dojít k přechodu nájmu …. pak další nájemce nemůže v rámci přechodu získat více práv než měl původní nájemce a tento nájem by …. skončil uplynutím doby, tj. dnem 31. 3. 2007“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který povinnost žalované k vyklizení bytu vázal (s ohledem na to, že s ní v bytě bydlí dvě nezletilé děti) na zajištění náhradního ubytování, odvolací soud dospěl k závěru, že jí (podle „konstantní judikatury Nejvyššího soudu“) nepřísluší žádná bytová náhrada, neboť nájem bytu skončil uplynutím doby. Kromě toho se žalovaná „chová naprosto v rozporu s dobrými mravy, když řadu let neplatí vůbec žádné náklady za bydlení a dluh neustále vzrůstá“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost neopřela o žádné zákonné ustanovení a uvedla v něm, že jej podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Na jeho naplnění usuzuje z toho, že odvolací soud neposoudil v dané věci právní následky smrti nájemce bytu podle právní úpravy účinné ke dni, kdy zemřel, a nesprávně dovodil, že nájem bytu zanikl uplynutím doby. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, podle jakých zákonných ustanovení postupoval při úvaze, že by nájem bytu skončil uplynutím doby a že žalovaná nemá po jeho vyklizení nárok na bytovou náhradu. Dovolatelka má za to, že mělo být aplikováno ustanovení § 713 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 8. 12. 2005 a dovozuje, že měla právo na přiměřený náhradní byt; odvolací soud však podle uvedeného ustanovení nerozhodoval a nepřiznal jí právo na bytovou náhradu, aniž by proto měl oporu v zákoně. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinila návrh na odklad jeho vykonatelnosti.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále „o.s.ř.”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 28/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod R 27/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Protože uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud přezkoumáním napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci nebyl dovoláním zpochybněn právní závěr, že předmětný byt byl bytem zvláštního určení, a proto z něho dovolací soud vychází.

U těchto bytů byl vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely, a proto právo nájmu bytu svědčilo toliko nájemci, s nímž byla uzavřena nájemní smlouva; jeho manžel, případně s ním žijící další osoby užívaly byt na základě odvozeného práva příslušníka domácnosti a jejich právní postavení pro případ zániku práva nájemce bytu bylo upraveno zvláště (srov. § 709, § 708 a § 713 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., dále jen „obč.zák.“).

Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že k předmětnému bytu svědčilo právo nájmu bytu (na dobu určitou – do 31. 3. 2007) toliko manželu žalované L. F., přičemž žalovaná (její děti) byt užívala z titulu rodinně právního vztahu jako příslušnice jeho domácnosti.

Zemřel-li nájemce bytu L. F. za trvání nájemního vztahu k předmětnému bytu, bylo na místě posoudit právní následky jeho smrti podle ustanovení § 713 obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1248/98, uveřejněný pod R 56/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jeho rozsudek z 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2216/2003, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura 7/2004 a pod C 2710 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Podle § 713 odst. 1 obč.zák. jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt. Ustanovení odstavce i se přiměřeně použije i na byty zvláštního určení a na byty v domech zvláštního určení (§ 713 odst. 2 obč.zák.).

Judikatura dovolacího soudu se přitom ustálila v názoru, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění jeho povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, dále např. jeho rozhodnutí z 22. 4. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2178/2003, z 12. 6. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2043/2007, a z 26. 1. 2010, sp.zn. 26 Cdo 3318/2009).

Se zřetelem k výše uvedenému obstojí závěr odvolacího soudu, že smrtí L. F. zanikl nájem předmětného bytu jako bytu zvláštního určení a nedošlo proto k přechodu nájmu bytu na jeho manželku (žalovanou). Naproti tomu nelze přisvědčit právnímu názoru, který odvolací soud zaujal „in eventum“ (pro případ, že by byt neměl uvedený charakter), tj. že nájem bytu zanikl uplynutím doby, na niž byl sjednán; v tomto směru lze tedy přisvědčit námitce dovolatelky.

Rovněž tak obstojí závěr odvolacího soudu, že povinnost žalované nelze vázat – s poukazem na to, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) – na zajištění bytové náhrady, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že opakovaně a dlouhodobě neplatí za užívání bytu a za služby s tím spojené žádnou úhradu. Pro úplnost lze poukázat na to, že v dané věci byl sjednán nájem na dobu určitou – do 31. 3. 2007, a že do tohoto data (i po něm) žalovaná byt po smrti manžela užívala, aniž by za to platila jakoukoliv úhradu.

Protože rozsudek odvolacího soudu je (přes výše uvedenou výhradu) věcně správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly dle obsahu spisu prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti procesně neúspěšné žalované právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2013

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru