Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2066/2019Usnesení NS ze dne 17.12.2019

HeslaSpoluvlastnictví
imise
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2066.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1175 o. z.

§ 1013 o. z.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2066/2019-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) B. M., narozené XY, bytem XY, b) J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Kateřinou Rojíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Rižská 1586/10, proti žalovaným 1) K. L., narozené XY, a 2) D. L., narozenému XY, obou XY, zastoupeným Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem a o 10 890 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 374/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 54 Co 140/2018-309, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 267 Kč do tří dnů od dne právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Václava Kacálka, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (vyhovující) rozsudek ze dne 8. 2. 2017, č. j. 34 C 374/2014-153, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. 9. 2017, č. j. 54 Co 190/2017-184, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 34 C 374/2014-267, žalobě opětovně vyhověl a určil, že žalovaní jsou povinni zdržet se rušení nepřiměřeným kročejovým hlukem pronikajícím z obývacího pokoje spojeného s kuchyňským koutem bytové jednotky žalovaných do bytové jednotky žalobců tak, aby jeho hodnota nepřesáhla 55 dB (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 10 890 Kč (výrok II.), řízení co do příslušenství z částky 10 890 Kč zastavil (výrok III.) a současně ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 54 Co 140/2018-309, poté, co připustil změnu žaloby ve znění, že „žalovaní jsou povinni zdržet se rušení žalobců nepřiměřeným hlukem pronikajícím z obývacího pokoje spojeného s kuchyňským koutem v bytě žalovaných - bytové jednotce č. 3255/28 umístěné v 5. nadzemním podlaží budovy č.p. XY postavené na pozemku č.parc. XY v obci XY, části obce a kat. území XY, do bytu žalobců - bytové jednotky č. XY umístěné ve 4. nadzemním podlaží budovy č.p. XY postavené na pozemku č.parc. XY v obci XY, části obce a kat. území XY tak, aby hodnoty pronikajícího hluku nepřesáhly limit 40 dB v době od 06:00 hod. do 22:00 hod. a limit 30 dB v době od 22:00 hod. do 06:00 hod., a to ve lhůtě 6ti měsíců od právní moci rozsudku“, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku IV. tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na nákladech řízení 3 889 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech před soudy obou stupňů (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byt žalobců (náležící do jejich společného jmění manželů) bezprostředně sousedí s bytem žalovaných (rovněž ve společném jmění manželů), a to vodorovnou konstrukcí – stropem, přičemž v roce 2013 došlo v bytě žalovaných k výměně původní laminátové lamelové podlahy na vrstvě mirelonu za novou masivní dřevěnou podlahu přilepenou lepidlem k tuhé roznášecí desce. Neztotožnil se však s jeho hodnocením výsledků autorizovaného měření hluku při běžných každodenních činnostech v bytové jednotce žalovaných ve znaleckém posudku č. 1/2017 znalce Ing. Miloše Mertla. Uvedl, že hygienický limit hluku vymezený v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je dodržen jak pro denní dobu, tak pro dobu nočního klidu, a případy měření simulovaných pádů předmětů z kuchyňské linky na podlahu, kdy byl tento limit překročen (2 ze 13 kontrolních měření), nepředstavují běžnou činnost, ale jde naopak o výjimečnou a snesitelnou událost, přičemž takový hluk trvá pouhý okamžik a každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci (bytu). Uzavřel tak s odkazem na § 1012 a § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), že v daném případě nedochází ze strany žalovaných k rušení žalobců hlukem v míře nepřiměřené poměrům.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., podali žalobci včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodnou právní otázku (zda ze strany žalovaných dochází k obtěžování žalobců hlukem nad míru přiměřenou poměrům) v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.

Předně je třeba zdůraznit, že směřují-li námitky dovolatelů proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nesouhlasí-li s hodnocením provedeného dokazování, zpochybňují správnost právního posouzení prostřednictvím skutkových námitek, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který k dispozici nemají (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci jde o spor vlastníků (sousedních) bytových jednotek, proto se jejich vzájemná práva a povinnosti řídí ustanoveními § 1175 a násl. o. z. Z citovaného ustanovení pak mimo jiné plyne, že vlastník jednotky nesmí ztížit jinému vlastníku jednotky užívání bytu a společných částí. Nejvyšší soud k výkladu § 1175 odst. 1 o. z. dovodil, že i v rámci bytového spoluvlastnictví lze aplikovat zásadu přiměřenosti (proporcionality) stanovenou obecně pro obsah vlastnického práva (§ 1012 o. z.), případně speciálně pro imise (§ 1013 o. z.). Proto vlastník jednotky nesmí užívat byt a společné části takovým způsobem, kterým by nad míru přiměřenou poměrům ztížil jejich užívání ostatním vlastníkům jednotek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018).

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněném pod č. 104/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z.

Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet a kdy jí již vzniká právo na obranu, neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013).

Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li obvyklá míra obtěžování v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).

Již v poměrech o. z. pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, vysvětlil, že o. z. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. Vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícímu relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 882/17).

I ve vztazích mezi bytovými spoluvlastníky sousedních bytů dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání bytu některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Ochranu nelze poskytnout proti nepodstatným zásahům, které jsou sousedé povinni navzájem trpět, protože jsou spojeny s obvyklým užíváním nemovité věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016).

Odvolací soud zkoumal a dostatečně odůvodnil, zda proč v konkrétní věci nejde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu. Jeho závěrům nelze ničeho vytknout a jsou plně v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zkoumal-li hygienické hodnoty hluku v bytě žalobců s přihlédnutím k limitům stanoveným v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a dospěl-li k závěru, že případy simulovaných pádů předmětů z kuchyňské linky na podlahu, při kterých byl překročen hygienický limit hluku, nepředstavují běžnou činnost, ale naopak výjimečnou a snesitelnou událost, kterou lze snášet.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2019

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru