Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 2065/2020Usnesení NS ze dne 21.09.2020

HeslaDovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2065.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 2065/2020-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v exekuční věci oprávněného B. O., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti povinné Základní organizaci Českého zahrádkářského svazu č. 1 Třebíč, se sídlem v Třebíči, Švabinského 47, IČO 67006035, zastoupené JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 15 EXE 698/2019, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. ledna 2020, č. j. 72 Co 379/2019-69, takto:

I. Dovolání oprávněného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 8. 2019, č. j. 15 EXE 698/2019-53, „zcela zastavil“ exekuci nařízenou na základě pověření téhož soudu ze dne 10. 4. 2019 pod č. j. 15 EXE 698/2019-16 (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení (výrok II.) a o náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi Mgr. Zdeňku Ráčkovi, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou (výrok III.).

K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (soud odvolací) usnesením ze dne 13. 1. 2020, č. j. 72 Co 379/2019-69, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Dovolání oprávněného Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 4/2014), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává, což dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat [srov. např. již citované R 4/2014 a dále usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18)]. Dovolatel v dovolání uvádí pouze to, že „splňuje alespoň některou“ z podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., aniž by ovšem blíže specifikoval kterou.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho „kvalitu“, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18). Tento požadavek slouží mimo jiné k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Uvedenému požadavku však dovolatel nedostál.

K dovolatelovu požadavku, aby dovolací soud posoudil věc „jinak“, je třeba dodat, že v tomto ohledu přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domníval dovolatel), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatel nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy

– řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Rovněž nelze přehlédnout, že námitkou, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti mají oporu v provedeném dokazování, odvolací soud zdůvodnil, z jakých důkazů vycházel a jaké skutečnosti z nich dovodil.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu („oba výroky“). Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a navíc by dovolání ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 9. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru