Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1994/2003Usnesení NS ze dne 20.01.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1994.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1994/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce E. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 89.770,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 389/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č.j. 19 Co 452/2002-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2002, č.j. 10 C 389/94-61, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 89.770,40 Kč a dále 16% úrok z prodlení ročně z částky 67.000,-Kč od 6. 9. 2002 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 13. 11. 1993 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu objektu č.p. 240 v K. (dále „předmětná nájemní smlouva“), jehož vlastníkem byl žalobce, že žalovaný nezaplatil ničeho na nájemném za období od února do července 1994, že o žalobě na zaplacení dlužného nájemného bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 14 C 120/2000-42, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 193/2001-55, tak, že základ nároku je dán, a posléze pravomocně o výši nároku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 14 C 120/2000-63, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 96/2002-77, tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 59.740,-Kč, a co do částky 5.600,-Kč byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení částky 89.770,40 Kč, představující úrok z prodlení za nezaplacené nájemné za shora uvedené období, je důvodná, rovněž tak jako požadavek na zaplacení 16 % úroku z prodlení za období od 6. 2. 1994 do zaplacení. S poukazem na to, že o základu nároku i o jeho výši bylo již pravomocně rozhodnuto, neshledal opodstatněným požadavek žalovaného, aby bylo vyčkáno na rozhodnutí o dovolání, a to i z toho důvodu, že žalovaný tento mimořádný opravný prostředek dosud nepodal.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č.j. 19 Co 452/2002-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupě a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci včetně požadované výše úroku z prodlení; rovněž tak přisvědčil jeho názoru, že není nutno vyčkávat na výsledek dovolacího řízení ve věci o zaplacení dlužného nájemného. Neshledal důvodným požadavek žalovaného, aby v projednávané věci byla řešena jako předběžná otázka platnost předmětné nájemní smlouvy, neboť tato věc byla pravomocně vyřešena a nelze se jí zabývat znovu (§ 159 odst. 3 o.s.ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že dovolací řízení ve věci, v níž bylo rozhodováno o základu nároku, nebylo dosud skončeno, a dovozuje, že předmětná nájemní smlouva je – v části týkající se pronájmu domu – neplatná, neboť „je podle svého obsahu částečně disimulací smlouvy o nájmu nebytových prostor“ a že nárok na nájemné je opodstatněný jen v části týkající se zahrady. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší v rozporu s judikaturou („rozhodnutím publikovaným pod č. RC 73/20“) otázku existence základního nároku, vůči němuž je nárok na příslušenství nárokem akcesorickým; v postupu odvolacího soudu, který nevyčkal na výsledek dovolacího řízení ve věci, v níž bylo rozhodováno o základu nároku, spatřuje dovolatel vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku – se odvolací soud nezabýval posouzením platnosti předmětné nájemní smlouvy, ani posouzením opodstatněnosti nároku na nájemné. Jestliže tedy dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že odvolací soud řešil (v rozporu s judikaturou) otázku existence základního nároku, resp. namítá-li neplatnost předmětné nájemní smlouvy, nelze ve vztahu k těmto otázkám shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, neboť na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.

Pokud pak dovolatel z okolnosti, že odvolací soud nevyčkal výsledku dovolacího řízení ve věci, v níž bylo rozhodováno o základu nároku, dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovéto vadě (jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru