Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

26 Cdo 1963/2000Usnesení NS ze dne 14.09.2000

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1963.2000.1

přidejte vlastní popisek

26 Cdo 1963/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně S. v. b. f. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému T. H., o přivolení k výpovědi nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 114/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. ledna 2000, č. j. 13 Co 381/99-49, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. ledna 2000, č. j. 13 Co 381/99-49, potvrdil ve výrocích označených jako I., II. a III., tj. ve výrocích, jimiž bylo „přivoleno k výpovědi z nájmu bytu č. 842 první kategorie o vel. 1 + 1 ve IV. podlaží domu čp. 599/III ve S., dané žalovanému návrhem žalobce ze dne 20.5.1998„ (dále jen „předmětný byt„), rozhodnuto, že nájemní poměr skončí uplynutím tam stanovené tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uloženo „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od skončení nájmu„, rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (soudu prvního stupně) ze dne 11. ledna 1999, č. j. 3 C 114/98-26. Ve výroku, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 19.242,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného poplatku z prodlení z titulu dlužného nájemného, a ve výroku o nákladech řízení účastníků, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vztahu k žalobnímu požadavku na přivolení k výpovědi nájmu předmětného bytu soudy obou stupňů dovodily, že v daném případě šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, který dosud trvá, neboť žalovanému se jeho ukončení prokázat nepodařilo. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že od měsíce března 1994 předmětný byt neužívá a současně neplatí nájemné, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že je namístě přivolit k výpovědi nájmu předmětného bytu z důvodů uvedených v § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.„).

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ a § 239 odst. 2 o. s. ř. Uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovením § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.„). Odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. zdůraznil nevyjasněnou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a v této souvislosti připomněl „rozpor mezi tvrzením žalobce, že předmětný byt je ve vlastnictví ministerstva obrany, a obsahem LV č. 4 pro kat. úz. a obec S., ze kterého plyne, že vlastníkem je ČR – MO ČR. V kolaudačním rozhodnutí je jako stavebník uvedena V. u. a s. s. Konečně jako pronajimatel je v nájemní smlouvě uvedena V. s., resp. P. s. S.„. Jde - li o přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., žalovaný zdůraznil, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání učiněném při odvolacím jednání, a pokračoval, že „nic na tom nemění ani skutečnost, že o tomto návrhu pravděpodobně není zmínka v protokolu o tomto jednání. Že byl učiněn pak lze prokázat svědecky a písemnou přípravou žalovaného„. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá z nesprávného právního posouzení otázky, „zda nájemní smlouva uzavřená na dobu trvání služebního poměru VZP je nájemní smlouvou na dobu určitou či nikoliv„. Žalovaný má za to, že ukončení nájemního poměru bylo v daném případě vázáno na „skončení služby VZP„, a že k řádnému předání bytu a ukončení nájemního poměru došlo vyklizením bytu a tím, že přestal platit nájemné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadené části nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně především namítla, že dovolání není přípustné, „když žalovaný při odvolacím jednání nenavrhoval, aby krajský soud dovolání připustil„, a navrhla, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Dále zdůraznila, že její aktivní věcná legitimace je doložena výpisem z katastru nemovitostí, kolaudačním rozhodnutím a delimitačním protokolem. Jelikož nájemní poměr nebyl v daném případě vymezen dobou, kdy má být ukončen, a ani uvedením účelu, k němuž byl uzavřen, a současně doba jeho trvání nebyla stanovena podle dnů, týdnů či roků, tudíž doba jeho trvání nebyla sjednána způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o její určitosti, muselo jít o nájemní poměr na dobu neurčitou, jak podle názoru žalobkyně správně uzavřel odvolací soud.

Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže odvolací soud svým rozsudkem v části týkající se přivolení k výpovědi nájmu bytu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

O žádný z případů přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o. s. ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil - ve výše specifikované části - rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení, a přitom proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. nepřipustil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., když vady podle § 237 odst. 1 písm. a/, d/, e/, f/ a g/ o. s. ř. žalovaný nenamítá a z obsahu spisu zjištěny nebyly a vady ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumávat pouze v případě přípustného dovolání.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (dále jen „návrh„), který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Základním předpokladem pro úvahu dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je návrh (učiněný, jak vyplývá z povahy věci, nejdříve v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé) toho účastníka, který dovolání rovněž podal. V době, kterou je zapotřebí sledovat, bylo možné učinit návrh písemně, telegraficky, telefaxem nebo ústně do protokolu. V daném případě lze - vzhledem k charakteru dovolací námitky - uvažovat pouze o návrhu učiněném ústně do protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 4. ledna 2000; v pořadí prvního odvolacího jednání nařízeného na den 16. listopadu 1999 se totiž žalovaný nezúčastnil a již z tohoto důvodu při tomto odvolacím jednání návrh učinit nemohl.

Mezi protokoly upravené ustanovením § 40 o. s. ř. náleží rovněž protokol o jednání, resp. v daném případě protokol o jednání před odvolacím soudem, který zachycuje průběh jednání, resp. odvolacího jednání, tj. obsah přednesů, průběh dokazování, výroky rozhodnutí, dobu započetí a ukončení, popřípadě přerušení jednání apod. V rozsudku ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, zaujal Nejvyšší soud České republiky právní závěr, podle něhož protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou (§ 134 o. s. ř.); účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokolu uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat. Uvedený právní názor sdílí dovolací soud rovněž v této věci a proto se od něj neodchyluje.

V protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. ledna 2000 není návrh žalovaného obsažen. Vyplývá z něj, že v jednací síni byli - kromě předsedkyně senátu a dvou soudkyň - přítomni (§ 40 odst. 1 o. s. ř.) již pouze žalovaný a zástupkyně žalobkyně, která ve vyjádření žalobkyně k dovolání existenci návrhu popřela. Jiný „svědek„ u zmíněného odvolacího jednání přítomen nebyl a proto nelze pokládat za správnou dovolací námitku, že učinění návrhu lze „prokázat svědecky„. Žalovaným v dovolání zmíněná písemná příprava není důkazem, který by byl způsobilý prokázat, že návrh ústně do protokolu učiněn byl. Taková příprava, i kdyby v den konání odvolacího jednání objektivně existovala a obsahovala návrh, nemá žádnou vypovídací schopnost ve vztahu k přednesům účastníků při jednání učiněným. Nebyly - li v protokolu o odvolacím jednání ze dne 4. ledna 2000 opravovány chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti a současně nebyl podán návrh na doplnění protokolu, resp. námitky proti jeho znění (srovnej § 40 odst. 3 o. s. ř.), nemá dovolací soud důvodu pochybovat o jeho správnosti. Jelikož žalovanému se jeho nesprávnost nepodařilo prokázat, lze vycházet ze závěru, že objektivně zachytil průběh odvolacího jednání, při němž žalovaný návrh neučinil.

Absence návrhu jako základního předpokladu pro úvahu o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. má za následek, že dovolání podle citovaného ustanovení nemůže být přípustné.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), resp. jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon.

Podle § 20 o. s. ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti; procesní způsobilostí (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) se tedy míní způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně (nebo prostřednictvím zástupce).

Žalovaný v dovolání sice výslovně zmínil ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., avšak z jeho argumentace lze vyrozumět, že ve skutečnosti nezpochybňuje způsobilost žalobkyně být účastníkem řízení, resp. její procesní způsobilost, nýbrž odkazem na citovaná ustanovení se snaží dovodit nedostatek její aktivní věcné legitimace. Mylně tak ztotožnil způsobilost být účastníkem řízení, resp. procesní způsobilost, tedy instituty vymezené právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací žalobkyně v daném sporu, tj. s otázkou, zda žalobkyně je podle hmotněprávního předpisu subjektem vlastnického práva k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, a tím i subjektem práva domáhat se přivolení k výpovědi nájmu žalovaného k předmětnému bytu. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) v den jeho zahájení je neodstranitelnou překážkou řízení, která má za následek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nedostatek procesní způsobilosti účastníka soud odstraní postupem podle § 22 o. s. ř., tedy jedná s jeho zákonným zástupcem. Naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. (§ 7 obč. zák.) a rovněž tak procesní způsobilost (§ 20 o. s. ř.), není vadou (zmatečností) ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., jak se mylně domnívá žalovaný, nýbrž je pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé. Zmíněné výtky tak zmatečnost řízení podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. nezakládají.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť ve věci nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l a § 151 odst. 1 o. s. ř. a contrario), ani nejde o případ separace nákladů řízení ve smyslu § l47 odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2082/98, uveřejněné pod č. 77 v sešitě č. 6 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. září 2000

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru